Nemůžu si to dovolit, nemám peníze. Materiální deprivaci pociťuje mnoho starších žen
Ilustrační foto: Ingimage

Nemůžu si to dovolit, nemám peníze. Materiální deprivaci pociťuje mnoho starších žen

19. 7. 2021

Nemají na kulturu, na posezení v kavárnách, na cestování. Nemohou si dovolit to, kvůli čemu se těšili do penze. Mnoho lidí ve věku nad pětašedesát let trpí jevem, který se nazývá materiální deprivace. Většinou jde o ženy, které žijí samy.

Také se používá výraz příjmová chudoba a nejvíce se týká single žijích žen v penzi. Na jedné straně se nyní často píše a mluví o tom, jak jsou senioři aktivní a volný čas si umějí naplnit zábavou, cestováním a vzděláváním se, na druhé straně je velké množství těch, kteří si z toho mohou dovolit jen něco, případně téměř nic.

„Nejhorší pro mě je představa, že bych jen seděla doma u televize nebo koukala z okna. Potřebuju být mezi lidmi, chodit do divadel, na výstavy, do přírody. Jenže to všechno něco stojí a je velmi těžké si to všechno dopřávat, když na to prostě nemáme,“ říká osmaosmdesátiletá Dagmar Čechová z Ostravy. Je jedna ze seniorek, které si na aktivní život vytvořily přímo sofistikovaný systém složený z různých zásad, které dodržují. „Sleduji ve zpravodajích, které chodí do schránky, všechny akce, na které je vstup zdarma. Vernisáže, různá představení, cokoli. Jak tam není vstupné, jdu. Hlavní je, že jsem mezi lidmi. Když někde musím platit, musím si už velmi rozmyslet, zda si to můžu dovolit. Za oblečení už neutrácím vůbec, mám v šatníku věci i desítky let staré a ještě pořád na ně slyším různé pochvaly. Na jídle také hodně ušetřím, nic moc nepotřebuju,“ vypráví.

Přestože si pečlivě přepočítává každý výdaj, její život je pestrý a aktivní. „Ale je to proto, že v tom umím chodit a naučila jsem se využívat různých slev a výhod,“ přiznává.

Podobnou zkušenost má další dáma, třiasedmdesátiletá Alena z Prahy. „Ovdověla jsem a zjistila jsem, co to obnáší utáhnout z penze byt a normální život. Když jsem si to spočetla, ukázalo se, že bych si nemohla dovolit žádné divadlo, žádné kino, kávičky s kamarádkami nebo nové svetříky, nemluvě o pořádné dovolené. Takže řeči o aktivních seniorech mě štvou. Já bych byla aktivní ráda, ale za co? Něco jsme měla ušetřeno, prodala jsem auto a garáž. Nebýt toho, byly by mou jedinou aktivitou akorát tak televizní seriály. Věřte, že neustále počítat, za co vynaložím sto korun, není příjemné. Říkám si: Mám to dát za vstupenku někam? Nebo si za to raději koupím jídlo? Nebo si mám šetřit a třeba za tři roky naspořím ještě na moje poslední moře? Prostě jen pořád přemýšlím nad penězi a nebaví mě to.“

Na spoření nezbývá

Mírou chudoby se každoročně zabývá Český statistický úřad a ten ve své poslední zprávě uvádí:

Domácností ohrožených příjmovou chudobou mezi jednotlivci nad 65 let bylo v roce 2019 41,2 %, přitom před pěti lety v roce 2014 to bylo jen 14,5 %. Právě domácnosti jednotlivců nad 65 let tvoří největší počet přírůstků ohrožených příjmovou chudobou za poslední dva roky. Mezi nimi pak dominují domácnosti osamělých nepracujících důchodců – většinou žen. Statistici využívají při těchto šetřeních metodiku doporučenou Eurostatem, tedy Evropským statistickým úřadem a podle ní je za materiálně a sociálně deprivovanou považována osoba, jejíž domácnosti si nemůže z finančních důvodů dovolit pět a více z třinácti položek. Ty tvoří seznam, na němž je například pořízení nového nábytku, obuvi, oblečení, kontakt s přáteli či příbuznými, placené volnočasové aktivity, připojení k internetu a podobně. A právě nejčastěji si některou z těchto položek si nemohou dovolit jednotlivci starší pětašedesáti let, stejně jako domácnosti tvořené jedním rodičem s jedním či více dětmi. Statistici rovněž uvádějí, že zatímco meziročně vzrostl počet domácností, které nepovažují náklady na bydlení za zátěž, u seniorů je tomu jinak. Za zátěž považuje své náklady na bydlení více než pětina jednotlivců starších šedesáti pěti let.

Ukázalo se rovněž, že čeští senioři nemají z čeho spořit. Bylo by naivní představovat si, že žena, která žije sama a z penze musí utáhnout byt a běžné náklady na život, si může dovolit odkládat peníze na něco většího, ať už jde třeba o nové vybavení bytu či dovolenou u moře. „Česko patří podle experimentální statistiky Eurostatu mezi země, kde lidé usilovně spoří. To se však týká především mladého věku (do 35 let), kde nás ve sklonu ke spořivosti předstihuje pouze Estonsko a Polsko. Platí to také pro vyšší střední věk (45–64 let) se stejnou mírou, kde nás však předstihne také ještě Švédsko a Francie. U seniorské populace míra spořivosti v České republice klesá na 21 % (u kategorie 65–74 let), resp. 18 % (u věku 75 a více let), takže nás předstihuje již deset států EU,“ uvedl za Český statistický úřad Dalibor Holý. Shrnuto, Česko tedy patří k zemím, ve kterých seniorská populace šetří méně než ta nejmladší. Diametrálně odlišná je podle Eurostatu například situace ve Francii, Finsku nebo Španělsku, tam naopak šetří výrazněji ti nejstarší.

Rozdílné sny a skutečnost

Když Petr a Šárka odcházeli do penze, měli velké plány, jak volný čas využijí. „Měli jsme štěstí, že jsme šli do důchodu rok po sobě. První rok jsme si udělali hezkou dovolenou u moře, já se přihlásila do kurzu italštiny a kreslení, manžel s kamarády vyrážel na kolech,“ vypráví Šárka. „Když jsme si po roce spočetli, kolik jsme dali na náš aktivní seniorský život, pochopili jsme, že s tímto tempem bychom rychle přišli na buben. Nic jsme neušetřili a kdybychom tak pokračovali, za pár let bychom naopak museli sahat do úspor. Pak manžel onemocněl. Náš domek potřeboval opravy. Museli jsme udělat novou střechu, koupit novou ledničku, staré auto také pořád něco polykalo. Když manžel po třech letech boje s rakovinou zemřel, bylo mi jasné, že ze mě aktivní veselá seniorka nebude. Prostě jsem na to neměla. Úspory mám minimální, údržba domku a auta něco stojí, kdyby mi nepomáhali synové, nemohla bych si nic dovolit. Tak si aspoň držím ten kurz italštiny, jednou ročně si dopřeju lázně, sem tam si s kamarádkou vyjedeme do Prahy. Ale pozor, jdeme jen na výstavy a akce, které nejsou drahé a svačinu máme sebou. Můžete se tomu smát, ale že bych si v restauraci dala oběd, to už ani nepamatuju. A nebýt toho, že mám hodné syny, nemohla bych si dovolit ani ty výlety,“ vypráví Šárka. Tvrdí, že zná řadu lidí, kteří si v penzi nemohou dovolit vše, co by chtěli. „Nejsme přitom nároční, ale prostě nechat někde v restauraci dvě stovky pro nás není samozřejmost, jako pro mladé, kteří chodí denně na kávičky a vínečka,“ říká Šárka.

Dobrá zpráva statistiků je, že obecně je podíl lidí ohrožený chudobou celkově v Československu ve srovnání s průměrem Evropské unie nízký. A protože po dobré zprávě vždy následuje ta špatná, tak tady je. „V seniorské kategorii je značný trend ke zhoršování situace a u žen seniorek již podíl převýšil průměr Evropské unie,“ uvádí zpráva Českého statistického úřadu.

důchody peníze
Hodnocení:
(4.9 b. / 18 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Lenka Kuchařová
Zcela souhlasím s obsahem článku.A to se něm ještě nepíše o tom,jak nám s úsporami v seniorském věku ,,zacvičí " výdaje za dentální služby.Celý život jsem hradila zdravotní pojištění,nikdy jsem neměla žádnou závažnou operaci ani nemoc,ale když jsem potřebovala opravit zuby,tak mě to celkem stálo skoro 100.000kč. Kdybych nezdědila se svými 3 sourozenci dům po rodičích,který jsme prodali,tak bych na ty zuby neměla.
Antonín Nebuželský
Když to tak čtu, vychází mi, že většinou pracují ti, kteří mají fyzicky nenáročné zaměstnání, duševní práce tříbí mysl, fyzická huntuje tělo :-) Ale ne vždy. Já jsem začal dělat fyzicky pět let před důchodem a zjistil jsem, že mi to velmi svědčí. Vydržel jsem zhruba deset, jedenáct let v důchodu, jako montér Elektro. Je pravda, že jsem měl lepší " práci, ale myslím, že jsem na tom fyzicky poměrně dobře i teď. Tim chci, že každý jsme jiný, proto těžko soudit a paušalizovat. Howgh.
Olga Škopánová
Paní Fialová já nikoho pracovat nenutím, napsala jsem svůj názor, protože já svou práci nepovažuji za břemeno ale za naplnění života a za způsob jak i ve stáří zůstat tělesně i duševně fit.
Marie Faldynová
Souhlasím s Janou Šenbergerovou - na co nemám, to nepotřebuji. V restauracích jsem se nestravovala nikdy, společenský život mám ve sboru naší církve a tam se i najde možnost někomu pomoci, takže si nepřipadám na světě přebytečná. Konec konců na pomáhání lidem ani nepotřebuji církev, tuhle jsme vyrazily s kamarádkou a její nákupní taškou na obstarání zásob, pak jsme u ní poseděly, takže jsem to měla i se společenským životem. Je pravda, že ve velkém městě je člověk víc anonymní, ale finance jsem vždy nějak zvládla. Horší je to se zdravotními problémy. Ty dokážou unavit a brát chuť do života.
Margita Melegova
Pracovat v duchodu ani nahodou a to nemame s manzelem ani prumerne duchody, ale nam to staci, asi je to vysledek meho hospodareni s penezi, odesla jsem do duchodu tri roky predem, uz jsem nemela silu vracet se domu z prace jen na vyspani. Cely zivot jsme zasvetili stavbe domu a vychove deti, dum je dnes prodany uz bychom udrzbu nezvladli, koupili jsme si maly byt, zbytek penez mame odlozene na horsi casy.
Jiří Dostal
:-) :-) Navozené téma je poněkud zavádějící, protože deprivací se rozumí též nevědomé strádání v širokém spektru vhodných a přirozených potřeb člověka, vědomé strádání s přídechem beznaděje je základem frustrace, proti které je obranou kvalitní psychosociální výbava osobnosti; ušlechtilí lidé strádají s noblesou... :-) :-)
Věra Ježková
Šla jsem dobrovolně do důchodu o dva roky dřív. Něco jsem měla našetřeno na stará kolena. Bydlím v malém bytě, který mám v osobním vlastnictví. Důchod mám necelých 12 tisíc. Na to, co si chci dopřát, peníze mám. Pracovat nehodlám a je mi jedno, že s tím paní Škopánová nesouhlasí.
Jana Šenbergerová
Vždycky jsme si mohli dovolit jen to, na co jsme měli. Na co jsme neměli, to jsme nepotřebovali. Není divu, že to každý máme nastavené jinak, když jsme různí a žili jsme různě. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jak málo mi stačí k životu. I s málem je možné být šťastný a spokojený.
Magda Škodová
Jsem čtyři roky v důchodu, pracovala jsem jeden rok navíc, ale bohužel jsem díky nemoci musela skončit. Občas zajdu na "brigádu", to když mé nástupkyni třeba onemocní dítě, ale je to jen několik dnů do roka. S mizerným důchodem jakž takž vyjdu, na žádné vyskakování to není, ale člověk si musí určit priority, za které ty peníze utratí. Proto mne docela iritují stížnosti mého bývalého šéfa - z čeho budu žít, když nám nepřidají na důchodech... Starý mládenec s domem po rodičích a důchodem kolem 25 000. Tak s tím by asi většina lidí umřela hlady, že?
Dana Procházková
Dříve byla sleva vstupenky na kulturu pro seniory kterým je více než 60 let, potom 65 let a letos je někde sleva pro seniory kterým je více než 70 let.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.