Přišli na to, že mají rozdílné povahy a názory.
Jeden z nich moc pije.
Jednomu z nich se výrazně zhoršil zdravotní stav a druhý se necítí schopen s ním za této situace žít.
Začali se k sobě navzájem špatně chovat.
Odešli do penze a zjistili, že jim vadí, že jsou často spolu doma. Přesněji, že se vidí častěji, než dříve.
Shrnuto: Cítí, že už spolu nedovedou žít.
To jsou podle autorů Zprávy o rodině 2020 vydané Výzkumným ústavem práce a sociálních věcí hlavní důvody, proč lidé ve vyšším věku přistupují k rozvodu.
Naopak u rozvodů mladších párů byly jako příčiny často zmiňovány: nezájem o rodinu, neuvážený sňatek, sexuální neshody, nevěra, psychické či fyzické násilí.
Českých mužů ve věku nad šedesát let nyní ročně ukončí manželství rozvodem okolo tisíc osmi set čtyřiceti, což je trojnásobek oproti počátku století. U žen je to ještě více, třiapůlnásobek. Češi v tomto směru prakticky kopírují situaci ve vyspělých zemích Evropy a ve Spojených Státech.
Německá psycholožka Insa Fookenová na toto téma zveřejnila studii, ve které jev popisuje takto:
„Páry sedí vedle sebe roky před televizí nebo u jídla, provádějí zaběhnuté rituály, nekomunikují už slovy, ale gesty, pohledy a to jen v lepším případě. Slovní komunikace výrazně klesla, takže je obtížné řešit problémy. Odcizení, které se vytváří, obě strany přijímají. Ale pak náhle, bez rozpoznatelného impulsu může přijít poznání, že takto už dál žít nechtějí.“
Kdo něco takového prožil, pravděpodobně označí její závěr za výstižný. Příkladem je jednašedesátiletá Stanislava z malého města na severu Moravy. „Vlastně mi nic nechybělo, žila jsem si dobře. Jen jsem čím dál častěji myslela na to, že mám před sebou možná deset, v lepším případě více let, kdy budu ještě jakžtakž zdravá, samostatná, schopná se bavit, cestovat. A to můj muž nechtěl. Nemám mu to za zlé, prostě chtěl žít jinak, doma, v dílně, u televize. Když jsem mu navrhla, že se rozejdeme, vůbec nebyl překvapený. Já z toho překvapená byla, už jen z toho, že jsem to vůbec vyslovila. Dali jsme si ještě rok na rozmyšlenou, tak nějak jsme žili dál, během té doby jsme byt vyměnili za dvě garsonky a je to. Nelituju. Zůstali jsme kamarády, občas si voláme, na rodinné sešlosti chodíme jako dříve. Ale výrazně ušetřím za jídlo, mám volný čas pro sebe. Dříve jsem pořád něco kuchtila, pekla, nakupovala, uklízela. Teď se věnuju sama sobě, výrazně uspořím, za to cestuju,“ vypráví.
Jeden manželský pár z Prahy si nedávno dal takzvaný půl rok pauzu. „Pronajal jsem si malý byt, naštěstí si to mohu dovolit. Zjišťujeme se ženou, jak nám samota, odloučení bude vyhovovat. Nevylučujeme, že se k sobě vrátíme. Ale poslední roky byly peklem. Neustálé jsme se nějak užírali, pošťuchovali, bylo přímo hmatatelné, jak jeden druhému vadíme. Prostě jsme nebyli zvyklí trávit spolu tolik času, protože jsme oba měli náročné práce. Do penze jsme šli plus minus ve stejnou dobu a úplně nás ten společně trávený čas rozhodil. Ale uvidíme, co bude,“ říká šestašedesátiletý Radek.
Psychologové se tímto jevem čím dál více zabývají a hledají jeho příčiny. „Jednou z nich může být, že lidé nyní mají děti později, než mívali dříve a to se v budoucnu bude ještě projevovat. V okamžiku, kdy je jim šedesát a více, potomci odcházejí z domova a rodiče si neumí poradit s tím, že mají žít ve dvou. Navíc nyní není rozvod považován za takové selhání jako byl nedávno,“ uvedl psycholog Jan Kulhánek, který působí v poraděn Psychoterapie Anděl v Praze.
Ne každý si však ve vyšším věku může dovolit pronajmout či koupit si po rozvodu byt. Navíc mnohé páry za léta společného života často něco vybudovaly. Mají společné byty, domy, chaty, auta. Dělení majetku je v seniorském věku náročnější, na druhé straně je výhodou, že už lidé nebývají zatížení hypotékami a nejsou na nich závislé děti.
Šedivé rozvody, jak se říká rozvodům ve vyšším věku, zkrátka mají svá pro i proti. A tak je někteří lidé považují za nejlepší rozhodnutí svého života. Jiní je naopak označují za největší blbost, kterou v životě udělali.