Však si někoho zase najdeš, říkali mi přátelé. Začala jsem se jim vyhýbat, vzpomíná vdova Monika (67)
Ilustrační foto: Pexels

Však si někoho zase najdeš, říkali mi přátelé. Začala jsem se jim vyhýbat, vzpomíná vdova Monika (67)

26. 7. 2021

Když můj muž zemřel, přátelé se rozhodli, že za každou cenu zaženou můj smutek. Mysleli to dobře, ale mně to časem začalo vadit, takže jsem se jim postupně zcela vyhýbala. Vlastně mně tou péčí dělali situaci ještě těžší.

Ovdověla jsem, když mi bylo 58 let. Děti byly dospělé, samostatné. Zůstal mi pěkný byt, auto, chata i nějaké úspory, živila jsem se jako překladatelka, korektorka, doučovala jsem děti němčinu. Manžel zemřel po delší nemoci, takže to nebyl šok, ale očekávaná záležitost.

Vím, že mnoho žen se stalo vdovami v mnohem těžších situacích – s malými dětmi, s dluhy, s nedostatkem financí. Po této stránce jsem na tom nebyla nejhůř. Jen mi bylo po manželovi strašně smutno. I když jsem jeho odchod mohla očekávat a tak trochu jsme se na něj celá rodina připravovali, přesto to byl psychický otřes. Myslím, že jen lidé, kteří něco takového prožili, dokážou pochopit, co mám na mysli. Byl to všudypřítomný smutek. Všechno mi ho připomínalo. Stačilo podívat se ráno na hrnek, ze kterého obvykle pil čaj, a už jsem se rozklepala.

Dříve jsme žili dost společensky, měli jsme partu dobrých kamarádů. Ti se rozhodli, že mě nenechají o samotě. Bylo to od nich hezké. Neustále mi telefonovali, někam mě zvali. Občas u mě někdo jen tak zazvonil a vnutil se na návštěvu. Ano, vím, mysleli to dobře a bylo to od nich chvályhodné. Jenže já toužila po klidu, po samotě. Mě ta péče otravovala.

Nejhorší bylo, když po roce začali mluvit o tom, že bych neměla zůstávat sama. Neřekli to přímo, ale zněly věty: jsi hezká, jsi mladá… Táhlo mi na šedesátku a nepřipadala jsem si ani hezká a ani mladá. Byla jsem smutná, unavená ženská, která přišla o muže a vůbec si nedovedla představit, že by do jejího života nějaký další muž vkročil. Jenže kamarádi a jejich ženy mě začaly nenápadně seznamovat. Třeba mě pozvali na chatu a tam večer přišel na grilování nějaký pán ze sousedství. Kamarádka říkala: „Tak si, Moniko, představ, on je taky vdovec.“ No a co? To jsme se měli dát dohromady proto, že jsme oba ovdověli?

Nejvíce mi vadilo, když mi dvě kamarádky nezávisle na sobě řekly: „Neboj, však si někoho najdeš.“

Já se ale opravdu nebála zůstat sama, naopak. Neodsuzuji lidi, kteří si po smrti partnera či partnerky najdou novou známost, určitě je možné potkat lásku či pěkný vztah vícekrát za život. Ale já si to prostě nedovedla představit a dodnes nad tím nepřemýšlím. Žiju sama a stále je mi po mém muži smutno. Pořád si na něj ještě často vzpomenu a říkám si třeba: co by řekl na to či ono nebo že by se právě teď tomu či onomu zasmál.

Vlastně je v mém životě stále se mnou a nevidím nic špatného na tom, že jsem vdova, která už zůstala sama. Lidé si někdy neuvědomují, že říkají dobře míněné rady a názory, které ve skutečnosti mohou ublížit nebo naštvat.

Monika (67 let, psáno pro neziskový portál vdovyvdovam.cz)

 

 

 

 

 

ovdovění rodina
Autor: Redakce
Hodnocení:
(5.2 b. / 20 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Danka Rotyková
Mám to ve svém srdci i hlavě stejně. Možná proto jsem za 11 let nikoho dalšího nepotkala, asi na mně bylo znát, že o nový vztah nestojím.
Libuše Křapová
Olgo, mlčet a nechat mluvit, plakat nebo vzpománat tu vdovu nebo vdovce. Plané řeči a zlehčování smutku jen neomluvitelně ubližuje
Martin Vrba
Vypadá to, že to byla ta pravá láska a ta nekončí smrtí a neexistuje nikdo, kdo by ji mohl nahradit.
Elena Valeriánová
Nesnáším plané utěšování a nikdy bych nedělala dohazovačku, zvlášť ne člověku, který žil v dlouhodobém spokojeném vztahu. Myslím, že opravdu je nejlepší dát vědět, že jsme tu pro ni - něj, až bude ona - on sama - sám chtít. Když jsem před lety onemocněla, nesnášela jsem slova (i když určitě dobře míněná) to bude dobrý.
Marie 00000
Je třeba aby blízcí respektovali potřebu toho druhého - tedy i potřebu samoty a vlastního způsobu vyrovnávání se se ztrátou. Říkám těm, kteří mají podobný problém - "nevím, co ti mám říkat, až budeš potřebovat, nebo chtít ozvi se". Myslím si, že je důležitější, když kamarádka ví, že jsem zde, než to, co jí povídám - stejně člověk nic inteligentního nevyplodí, protože smrt je něco, co se nedá okecat...
Olga Škopánová
Co je v takové situaci vhodné říkat?
Alena Švancarová
Pod poslední větu se podepisuji.
Daniela Řeřichová
Rozumím tomu, prožila jsem s manželem více než čtyři desetiletí a jeho místo je stále v mém srdci. Mám přátele, spolupracovníky i ovdovělé kamarády, s nimiž je mi dobře, ale o žádný nový vztah nestojím.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.