Na pískovnu chodím ráda v zimě v létě. Nikdy není úplně stejná a vždycky si tam pro sebe najdu něco zajímavého. Však jsem tu o ní psala už několikrát.
Dnešní ráno je tiché, klidné a modravé nebe slibuje letní den jako víno. Tráva je ještě plná rosy, avšak na vršcích divizen se žlutými květy ve výšce mých očí se už činí včelky. Divizen je letos opravdu hodně, a když opatrně obírám květy do jednoho z pohotovostních sáčků ve stylu "vždy buď připravená", včelky si úbytku ani nevšimnou. To už se blížím k nejzazšímu konci jezera, vyhrazenému ptačímu světu. Voda v jezerech zřejmě díky pokračující těžbě a zvětšování plochy zřetelně ubývá. Z vody vystupují ostrůvky a plavat by se tu rozhodně nedalo. Všechno zlé je pro něco dobré a sem se začali stahovat vodní ptáci. Loni tu pro ně ornitologové nainstalovali dřevěné budky. Vydržím se loudat těsně při hranici vody a očima za pomoci fotoaparátu sleduji vodní hladinu i ostrůvky a hledám, kde se co šustne. Voda je dnes hladká jako zrcadlo a ani se nepohne. Ticho rozrazil zvuk mávajících křídel a už vidím startující labuť. Vznesla se z vody jakoby nic a přistála o kousek dál. Na jednom z ostrůvků přenocovala labutí rodinka se čtyřmi mláďaty. Pomalu se probouzejí a probírají k životu plnému učení a shánění potravy. Labuťátka už jsou pěkní dorostenci. Jestlipak se uvidím i s druhou rodinkou, která na pískovně přebývá? Medituji si pro sebe a jdu dál. V povzdálí se objevilo hejno labutí, pomalu se projíždějících po vodě. Někdy jich tu bývá i přes třicet, ale dneska jich tolik není. Hlavy ponořují pod vodu a tahají z ní vodní rostliny, kterými se živí. Jsem potichu jako myška, takže o mně pravděpodobně vůbec nevědí.
Pokračuji dál kolem míst, kde je o trochu větší hloubka a lidé se sem ještě chodí koupat. V tuto denní dobu tu však není ani živáčka. Pomalu se blížím k sousednímu jezeru, po poklesu vody rovněž náležejícímu výhradně vodnímu ptactvu. I zde mají k dispozici dřevěná obydlí. Jestli je využívají, to nevím. Rybáky i husice jsem vždycky viděla sedět na stříškách. Rybáci jsou tu i dneska. A k mé velké radosti i zahnízdili a mládě se má čile k světu. Jako rybáři trpělivě čekající na úlovek postávají v mělké vodě volavky s prstýnky na nohou.
Objevuji i druhou labutí rodinku. Zabrala pro sebe celičký ostrov. A jak by také ne, vždyť je jich devět. Labutí táta s labutí mámou si pořídili rovných sedm dětí. Ty ještě pospávají a nechávají mě pozorovat jejich vstávací rituál. Složené dlouhé krky se postupně zvedají, protahují a zase padají do sladkých snů, podobně jako to dělají děti. Postupně hup do vody a už si pěkně v řadě jedou vybrat to nejlepší místo pro labutí snídani. Možná mi nebudete věřit, ale vydržela bych tu asi celý den. Leč mám také nějaké povinnosti a ty mě vrací do reality. Však se pomalu blíží poledne. Ještě nikdy jsem to neudělala, ale dnes mám v plánu jet domů autobusem ze zastávky u samoty nedaleko pískovny. A víte, co mi řekl řidič, když jsme vyřídili jízdné? Paní, víte že jsem tady ještě nikdy nestavěl? Tak to máme dneska oba premiéru, smála jsem se. A to byla prima tečka za krásným dopolednem.