Sobota 7. srpna se oproti jiným dnům tohoto léta kupodivu jevila vhodná k výletu do přírody. Nohy už mě svrběly a pokud bylo vůbec někam vidět, toužebně jsem se dívala směrem k západu s hradbou Českého středohoří. Při nejistém počasí jsem i přes modrou oblohu ke svačině přibalila i deštník a vyrazila.
Rozhodla jsem se v podstatě navázat na jeden z mých nedávných výletů, který předčasně ukončil právě déšť. Cílem se stala Porta Bohemica – Brána Čech, a sice pohled na ni ze strmého skaliska nad Labem se třemi kříži, kterým ona Brána Čech začíná. Labe tu opouští rovinatou krajinu, zařezává se do skal a ubírá se do Ústí nad Labem a dál do Německa.
Startovním místem výletu je autobusová zastávka u silnice se zelenou turistickou značkou u Kamýku. Louka hned na začátku pěšiny nabízí utěšené výhledy na České středohoří, zde s dominující zříceninou hradu Kamýk. Cesta vede z větší části lesem a míjíte na ní dvě kapličky. První z nich je historická kaple Navštívení Panny Marie, k níž se konaly poutě. Ta druhá – kaple sv. Huberta, už podle názvu zasvěcená patronovi myslivců, je docela nová a pochází z roku 2011. Les je v těchto místech domovem miliónů lesních mravenců, všude kolem je spousta hemžících se kup, takového miniaturního Středohoří. Není radno se tu zastavovat. Jakmile to uděláte, a to kdekoli, stojíte jim v cestě, což zjistíte téměř okamžitě. Než se rozkoukáte, dělají si z vás rozhlednu nebo spíše zdroj zábavy a nestačíte je setřepávat. Vyzkoušeno na vlastní kůži.
Rychlým krokem brzy narazíte na dvojitý val, ohraničující možná dávné sídlo či spíše mystické místo našich předků a za ním se ocitnete na louce, která v dávných dobách byla akropolí. Jižní stranu pravěkého hradiště ohraničovaly právě skály nad řekou.
A to už jsme na místě – Kalvárii nebo také Tří křížovém vrchu. Traduje se, že se tu kdysi tři panny z nešťastné lásky vrhly do hlubin. Od té doby jsou tu na jejich paměť vztyčeny tři kříže. Ty dnešní nahradily větrem a deštěm ošlehané v roce 2009.
Cíl mého výletu nezklamal. Slunko se snaží a osvětluje krajinu do dálky. Pode mnou se vine Labe s lodičkami, vinice se zrajícím žernoseckým vínem na vršcích Velká a Malá Vendula, Radobýl a na obzoru Říp a vpravo Házmburk. Pohled dolů mi moc dobře nedělá a vyfotit odtud všechny tři kříže opravdu není snadné. Paní, se kterou jsme se navzájem vyfotily, kvůli tomu sešla více k okraji a já jsem ji jen prosila, aby dál už nechodila.
Kousek dál za třemi kříži jsou ve svahu zbytky zřejmě strážního hrádku Kalvárie s vlající větry odranou českou vlajkou. Vede k němu uzoučká vyšlapaná pěšinka. Se zatajeným dechem a pohledem upřeným pod nohy jsem ke zbytkům zdiva došla a otevřel se mi výhled dál po Labi. V těchto místech je i ohniště s jednoduchými lavičkami a tu jsem neodolala a vytáhla svačinu. Věřte mi, že kdo tu jednou byl, bude se chtít vrátit. Žluťáska na fotce jsem objevila až doma.
Cestička dál nevede a já se musela vrátit stejným způsobem ke třem křížům a kapli Navštívení Panny Marie. Tady jsem opustila turistické značení a vydala se po úbočí vrchu Hradiště k Velké a Malé Andule. Podle vinic jsem cestou s parádními výhledy sešla dolů až na kraj Velkých Žernosek. Tam jsem si opět chytila Zlatou stezku zemí hradů a jelikož doteď jsem šla směrem dolů a chtěla se dostat k Radobýlu, logicky už mě čekalo jen stoupání. Prošla jsem Malíč a Michalovice a věřte mi, že když jsem úplně zbrocená potem dorazila k odbočce k Radobýlu, byla ve mně docela malá a roztřesená dušička. Původní myšlenka dát ještě Radobýl mě úplně opustila a byla jsem ráda, když mě tu vyzvedl dobrý anděl s naším autíčkem. V nohách jsem měla 10 km.
Pro zájemce přidávám odkaz na zajímavé povídání o pravěkém hradišti:
Bylo na obřím hradišti Hrádek u Libochovan české Stonehenge?
