Bylo nevlídné počasí a já byla na hřbitově. Přestože skutečně jen už velmi málo dělám externě nějaké výzkumy trhu - tak právě v tento den jsem měla v tašce jeden dotazník...
Potřebovala jsem najít ženu více než 60 roků. V tomto počasí ale ani na hřbitově nebyl nikdo vhodný. Tím nemyslím, že bych rozhovor prakticky prováděla přímo tam, ale spíš jsem si chtěla domluvit schůzku. Po chvilce zastavení u našeho hrobu jsem ze hřbitova odešla, ale domů se mi ještě vracet nechtělo. ..
Kousek za hřbitovem je v Boskovicích westernové městečko. Rozhodla jsem se tam jít podívat a zjistit, jak to v něm vypadá za takového špatného počasí... Znám to tam, když je pěkně. Jednou za rok se tam vždy s některými mladšími vnoučátky vypravím. Tentokrát tam nebyl nikdo - cesta rozbahněná, ale ve všech "salonech" byli lidé, kteří chtěli něco nabídnout...A zde jsem měla štěstí - uviděla jsem svou dávnou spolužačku z dětství, která zde vypomáhala při prodeji suvenýrů. Šla jsem za ní s dotazem... A to, jestli bychom se nemohly někde sejít - třeba u ní doma a já s ní mohla udělat kratší výzkum. Ona mi na to odpověděla, že domov téměř nezná. Přes léto má hlavně tento salon, kde je od rána do večera. Doma se pak už jen osprchuje a jde spát...Nakonec ale uznala, že tam nikdo není a že bychom mohly rozhovor provést přímo zde. Pozvala mne do vedlejšího salonu na kávu s tím, že to v klidu zvládneme.
Šla jsem s ní - ona jako domácí mi dávala přednost, já vstoupila dovnitř a ztuhla...Pravý pistolník snad i s pravou pistolí mi mířil přímo na moje srdce... Málem jsem se složila k zemi. Když mladý pistolník uviděl, co způsobil, hned ke mně přiskočil a začal se omlouvat. Musí prý stále cvičit ruce, aby dovedl s pistolí dobře zacházet. Moje spolužačka byla jeho maminka a upozornila ho, že jsem její návštěva a tak se nevítá...
Ihned nám přinesli kávu a my se začaly věnovat dotazníku. Jenže v tom salonu nebyl jen syn spolužačky, ale ještě další dva pistolníci a všichni cvičili pilně své ruce. Nevěděla jsem, jak se posadit, kam se otočit, abych je neměla na očích, ale vůbec se mi to nedařilo. Konečně byl rozhovor u konce, já dopila kávu a moc poděkovala své spolužačce - respondentce...
Zvala mě, abych zase někdy s vnoučaty přišla. Já jsem se ale tentokrát rychle rozloučila, protože jsem se velice polekala. Vím ale jistě, že příště půjdu za touto paní už jen v zimě, kdy bude ve svém bytě...
PS. Přidávám několik foteček z jiných dní v této zajímavé krajince