Při studiu na vysoké škole jsme museli absolvovat tzv. Letní aktivitu mládeže, což obnášelo brigádnickou pracovní povinnost. Po 3. ročníku nám bylo nabídnuto přihlásit se do zahraničí, tedy do SSSR, neboť se psal rok 1978. A to 3 týdny v Moskvě pracovat a 2 týdny po památkách Leningradu. Víceméně z recese se nás 8 přihlásilo. Říkali jsme si, že si určitě užijeme spoustu legrace. Samozřejmě jsme si vůbec neuměli představit, do čeho jdeme.
Bydleli jsme na staveništi budoucích sportovišť, protože v roce 1980 byla v Moskvě olympiáda. V paměti mi utkvělo každodenní brodění bahnem na zastávku autobusu a na ubytovně zase nesplachovací WC. To obnášelo papír házet do vedle stojícího odpadkového koše. Po příjezdu domů bylo velmi úsměvné si toto odvyknout. Za těch 5 týdnů jsme toho zažili opravdu dost zajímavého, úsměvného, ale i problematického. Třeba když jednoho z nás postihl žlučníkový záchvat a sanitka se přes staveniště přiřítila po víc jak 3 hodinách a my mu neuměli pomoci. Údajně snědl cosi pro zvířata. O našem stravování by se dalo napsat stránek několik. Já jsem přibrala za měsíc asi 3 kila jenom tím, že jsem se cpala ruskou zmrzlinou a podobnými mraženými specialitami. Když jsem potřebovala dostat injekci proti tetanu, kterou jsem měla pro všechny případy s sebou i s injekční stříkačkou, jehlou a dezinfekcí, tak mi ji na žádném středisku nechtěli píchnout. Tak dlouho si mě přehazovala gynekologie, zubní ordinace a školní doktor, až jsem si to radši píchla sama. Když se hrál fotbal na stadionu v Lužnikách, tak nás z metra šikovali různými koridory úplně jinam, než jsme potřebovali. Docela nás to vystrašilo, neboť to bylo za asistence vojáků a dokonce i jízdní policie na koních. Po zkušenostech z roku 68 v nás docela hrklo.
A co jsme v Moskvě vlastně dělali? Budovali koleje pro naše české tramvaje. Nijak jsme se nepředřeli, dost často se sedělo „na glajzách“ a kouřilo. Tedy hlavně místní kolegové. Pak se to ovšem dohánělo nočními směnami. Nějaké peníze jsme za práci dostali, ale my si kromě toho přilepšili tím, co jsme prodali ruským kamarádům nebo vekslákům na kolotoči. K tomuto účelu jsme vezli džíny, žvýkačky, cigarety, punčošky a jiné nedostatkové zboží. A tak jsme si mohli občas dovolit jít se navečeřet do restaurace na naší ambasádě. Slíbený Leningrad se nekonal, a tak jsme měli 14 volných dnů v Moskvě. Navštívili jsme muzeum kosmonautiky, nějaká sportovní utkání, pár kostelíků, „echt“ ruský hřbitov, chodili se koupat do jakéhosi „žabáku“. Podnikli jsme pár výletů v nejbližším okolí Moskvy, protože na vlastní pěst bychom se do Leningradu nedostali. Obchodní domy GUM a CUM v Moskvě zely prázdnotou, ale přesto jsme si i něco přivezli. Daly se koupit hodinky, dalekohled, fotoaparát a nějaké suvenýry k olympiádě. Když už jsme nevěděli, co s časem, tak jsme vyrazili do fronty na Lenina. Ale to by bylo na další článek.
Po celou dobu pobytu jsem si psala deníček. Kdybych uměla psát, byla by z toho možná i kniha. Ale kdo by to dnes četl? A tak občas své kamarády pobavím nějakou veselou historkou z dob dávno minulých. Když jsme se vrátili domů, slíbila jsem si, že už nikdy na nic nebudu nadávat, že se máme vlastně docela dobře. Ale dlouho mi to nevydrželo, neboť když si člověk rozšíří obzory, tak to rázem všechno vidí jinak.
