Moje aktivní léto začíná vlastně pravidelně 1. dubna a končí 30. září. Protože jsem už jednou o prodeji psala, seznámím vás s ním spíš pro potěšení nebo zábavu.
Letos jsem prodávala na novém místě a pro mne přicházeli úplně noví zákazníci, dospělí, ale hlavně děti, které jsou pro mě tím největším nabíječem. A protože chci každou sezónu začít uvítáním dětí, připravila jsem si pro ně malé dárečky. Starší dostali bonbón a ty menší výrobky z balónků. Připravovala jsem je dva večery. Do tří igelitových pytlů jsem nachystala 50 ks různých výrobků. Předpokládala jsem velké množství dětí, ale i tak jsem to podcenila. Ke konci směny už děti čekaly, až něco vyrobím na počkání. Vlastně to byl můj seznamovací prodejní den. Balónky jsem vytahovala jako nějaký kouzelník, který neví, co vytáhne. A protože já o sobě tvrdím, že na stánku jedu na 150%, a když za sebou doma zavřu dveře, jsem na 20 procentech, tak tentokrát jsem byla na 5%, ale spokojená.
Jenom se jmény jsem tentokrát měla problém. Další den přišla holčička, a než mi řekla, že chce zmrzlinu, tak se pochválila, že dostala ode mě pejska. Mezitím došli rodiče a koupili zmrzlinu.
Už za týden si děti nosily peníze samy, a přesto, že nedosáhly na pultík, radostně mi vkládaly peníze do dlaně.
Jednu malou zmrzlinu, jsem slyšela nečastěji, a protože se s rodiči začaly děti dohadovat, že chtějí velkou, vyřešila jsem to diplomaticky. „Tak já ti dám jednu velkou za 25 korun. Ano?“ Oči se jim vždy rozzářily, hlavně, když rodiče souhlasili. Ještě že ty malé děti se v tom nevyznají. Natočím zmrzlinu a podávám ji se slovy: „Tak co, je veliká?“ „Je.“Tím bylo řečeno vše.
Přiblížil se Den dětí a já si tentokrát nachystala 75 výrobků z balónků. Ale ani to nestačilo a opět jsem vyráběla na počkání. Na zmrzlinu přišly děti z druhé třídy, dostaly po bonbónu a na přání učitelky, jsme udělali společné foto. Už za pár dní jsem měla fotku připevněnou na stroji, kde si ji mohli všichni prohlédnout. Tím jsem odstartovala svou fotosbírku a radost dětí, které se předháněly, koho tam poznávají, a rodičům ukazovaly, kde jsou. Za dva dny přišla mateřská školka, i oni se chtěli se mnou vyfotit, a když odcházeli, volali: „Nashledanou, babičko zmrzlinářko!“ Postupně se mi stroj zaplňoval fotkami skupinek i jednotlivých dětí.
Malý tříletý Maxík přišel s tatínkem. Ať se tatínek snažil, jak chtěl, nedověděl se, jakou zmrzlinu koupit. Podívala jsem se na Maxíka a povídám: „Dáš si vanilkovou?“ Nic. „Tak meruňkovou?“ Nic. „ A co míchanou?“ „Jo“ zaznělo zvonivým hláskem. Tatínek jenom pokrčil rameny a se smíchem prohlásil, že už je tu zbytečný. Od dalšího dne si chodil Maxík pro zmrzlinu sám a jenom hlídal rodiče, aby za ním nešli.
„Jakou si dáš, vanilkovou, meruňkovou nebo rybízovou?“ Komunikuji s dalším klučinou. „Jahodovou“ „Tu nemám“ S tatínkem jsme mu to řekli aspoň 5x. Vždy se vážně zamyslel a nakonec prohlásil. „Tak já si dám třeba jahodovou.“ To už jsme s tatínkem pro smích nemohli mluvit, a tak tatínek rozhodl sám. Dostal vanilku s meruňkou a byl náramně spokojený.
Protože děti běhaly ke stánku samy a potom čekaly na rodiče, tak jsem se ze začátku rodičů ptala, jestli nemají strach, že jim děti utečou dál a na cestu. Ne, my víme, že zůstanou u vás a tady na nás vždy počkají.
Natočenou zmrzlinu podávám dalšímu chlapečkovi se slovy „Musíš ale slézt z motorky, ať ti zmrzlina nespadne.“ „ To není motolka, to je kolo.“ „Aha, tak promiň.“ „To nevadí, ale ty tomu můzes zíkat motolka.“
„Malou míchanou do černého kornoutku.“, ozval se asi 7letý chlapec. „28 korun, prosím.“ „Počkej, já si to položím.“ Položil si pytlíček a zamyšleně začal z peněženky vysypávat další peníze. Dal mi 30 korun a já mu 2 kačky vrátila. „Kolik stojí v normálním?“ „25 a černý kornoutek 3 koruny, tak to jsi zaplatil 28 korun.“ „Ale já zaplatil 30 korun.“, řekl rozvážně. „A já ti dvě vrátila, tak to je 30. Je to tak?“ Chvíli se zamyslel a nakonec souhlasil. Během naší komunikace se udělala usmívající fronta, která sledovala naší komunikaci. Byl tak důležitě zabrán do výběru peněz, že ani nepostřehl, že mi tyká. Ale o to to bylo úsměvnější.
Jednoho dne se mi u stánku ukázal 5letý klučina. „Prosím si miešanú.“ „A peníze máš?“ „Nie, otecko zaplatí.“ „Ale já ti bez peněz nemohu nic dát.“ „Počkaj, ja sa vrátim.“ A odběhl vedle k holiči. Za chvíli se vrátil s rodiči. Od té doby tam chodili celých 14 dní a klučina si se mnou vždy povídal, než stačili rodiče dojít. Jeden den jsem měla volno a na stánku byl kolega. Když chlapec zjistil, že tam nejsem, vrátil se smutně k rodičům. “ Mami, moja kámoška tu nie je.“ To jsem se dověděla hned druhý den, když za mnou zase přiběhl. „Ty si mala včera dovolenku?“ „Jenom volno, musela jsem si něco zařídit.“ Potom jsem se dověděla, že se budou další den vracet na Slovensko, a šli si sednout na lavičku. Za chvíli přiběhl za mnou a říká: „Prišiel som ti iba povedať, aby si za mnou nesmutnila, ja zase prídem.“ „A jak se jmenuješ?“ „Jakub, a ty? Pošepkaj mi to.“ Se slovenštinou nemám problém, ale Jakub mluvil strašně rychle a ještě ne úplně dobře, takže moje mozkové závity fungovaly na plné obrátky, abych pochopila, co říká. Maminka projevila přání si nás společně vyfotit, protože Jakub celé dny mluví jen o své nové kámošce a bude vše vyprávět i doma.
To bylo jen pár úsměvů s dětmi, přestože jich je vždy mnohem víc. Děti jsou ti nejlepší zákaznici, protože jsou bezprostřední a co na srdci, to na jazyku. Proto tuto práci miluji. Blíží se konec sezóny a mne čekají další výrobky. Vlastně, při psaní tohoto článku jsem zjistila, že příští rok budu slavit 10 let zážitků s dětmi, ale i s dospělými a svými osvěžujícími aktivitami -.let balónem, pilotování letadla a konečně, první a druhý tandemový seskok.
Fota dětí u stánku fotili rodiče a učitelky
