O paměti
Paměť je veličina velmi potřebná. Také ovšem nevyzpytatelná a záludná. Někdy si pamatujeme, co bychom raději zapomněli, a co si máme pamatovat, zapomínáme. Pokud se něco učíme, zapamatujeme si lépe to, co nás baví, než to, co nás příliš nezajímá. To známe jistě všichni.
Existuje termín vzpomínkový optimismus. Znamená, že si z minulosti pamatujeme lépe události příjemné než nepříjemné. A že vzpomínky, které se nám vybavují, vnímáme přikrášleně, situace hezčí, než ve skutečnosti byly. No, já mám bohužel spíš vzpomínkový pesimismus.
Mám špatnou paměť na příběhy. Proto se mi těžko učil dějepis. Pokud si přečtu beletrii, brzy zapomenu, o čem knížka byla. V lepším případě ve mně zanechá určitý dojem. To se projevilo na fakultě při zkouškách z ruské a sovětské literatury. Zkoušející se mě zeptal, jestli jsem četla určitou knihu. Požádala jsem ho, aby mi řekl, o čem je. Začal a já jsem radostně vyhrkla - jo, to jsem četla, to se mi líbilo! A chytla jsem se. Procházelo mi to. Protože jsem, na rozdíl od většiny kolegů, uměla dobře gramatiku. Ta má strukturu, je hodně logická. Pamatuji si texty veršované. Hlavně písničky ze 60. a 70. let. Uslyším nějakou třeba po 20 - 30 letech a okamžitě se mi vybaví její slova, jen občas nějaké vypadne.
Často se mi stává, že mi při nějaké činnosti probleskne hlavou myšlenka na něco zcela jiného, nápad. Řeknu si, že si to poznamenám, jen co to dokončím. Nepoznamenám. Během pár vteřin nevím, co to bylo. Také se doma pro něco vypravím do druhé místnosti a tam zapomenu, pro co jsem šla. To zná asi každý. Vědci se shodují na tom, že příčinou mohou být dveře. To, že jimi člověk projde, může mozek vnímat jako signál, že přichází něco nového, a vytěsní předchozí myšlenky.
Pomůcek proti zapomínání máme dost. Zejména v současné technologicky vyspělé době. Kdysi musel stačit například uzel na kapesníku. Jeho smysl jsem ale příliš nechápala a nechápu. Samozřejmě, měl člověku připomenout, že nemá na něco zapomenout. No jo, ale na co? To by si to na ten kapesník musel napsat.
Proti špatné paměti používám papírky. Ne ty z obchodu, jakékoliv. Vystřihnu si proužek z nepotřebné obálky, z popsaného papíru. Proužky mám pěkně po ruce v plastovém kelímku vedle tužek a propisovaček. Podle aktuálnosti dávám ty s poznámkami do druhého kelímku, nebo na stolek, kam pohlédnu nejčastěji. Diáře, natož poznámky v chytrém mobilu, který nemám, nejsou nic pro mě.
Jendo, o tvé paměti už něco vím. Těším se, co napíšeš.
*
O paměti se dá psát skutečně dlouze. Jak teoreticky, což je nám většinou houby platné, protože nám to paměť nezlepší, tak i o paměti vlastní, trápené, vzhledem k pokročilému věku, celou řadou neduhů. Paměť je ošidná veličina. Ale, jak píše Věrka, veličina moc potřebná.
Rádi bychom určitě zapomněli na některé nepříjemné chvíle v minulosti, ale ony se občas vynořují z hloubi naší paměti jak nežádoucí stigma, které se zapomenout vůbec nedá. Jsou totiž bezpečně uložené v naší šedé kůře v nezahladitelných stopách. Ještě, že tam jsou uložené i ty chvíle příjemné, na které se vzpomíná rádo. To je ten vzpomínkový optimismus, o kterém Věrka v úvodu píše, a který nutně zažívá občas i ten, který nám bude usilovně tvrdit, že žije pouze přítomností a budoucností, a že ho minulost nezajímá. Jací jsme dnes, za to vděčíme naší minulosti. Průběh našeho života nás zformoval do dnešní podoby. Ale to jsem trochu odběhl od paměti.
Když jsem psal své vzpomínkové knihy, moje šedá kůra se najednou kupodivu pootevřela a asociace začaly naplno pracovat. Vzpomínky se počaly vynořovat z hloubi času, nějak samy od sebe, i v časových souvislostech, a já ani nemusel příliš přemýšlet a mohl jsem klidně psát. A byly to vzpomínky nejen příjemné, ale i ty, které byly příjemné méně, spíše bych mohl říci, vzpomínky zlé.
V životě jsem přečetl spoustu knih. Jen k maturitě jsem odevzdal seznam jednoho tisíce knih. Nemohu pochopitelně tvrdit, že si je všechny pamatuji. Ale určitou a hlubokou stopu v mém vědomí zanechaly. Proto si troufám tvrdit, že moje paměť je spíše logická, než názorná. Na její současnou úroveň se ale musím dívat s mírným despektem.
Díky své dobré paměti jsem procházel základní školou bez větších problémů a s jedničkami. Ale čas běží, člověk stárne a jeho paměť doznává určitých změn. Starořímský filozof, dramatik a senátor, Lucius Annaeus Seneca, to charakterizoval lapidárně. Napsal:
„Nejdřív starcům slábne paměť.“
Smutně pravdivé. Čím jsem starší, tím víc je mi houby platné zpytovat úroveň své dlouhodobé a krátkodobé paměti. Poměrně slušná dlouhodobá paměť je mi většinou k ničemu v praktickém životě. Dobře však slouží v mých literárních aktivitách. K čemu mi je, že si pamatuji, jak jsme si, jako předškolní dítka, hráli se sousedovic Jiřinkou na doktory, jak jsem utíkal v první třídě ze školy, protože omezovala moji svobodu, jak jsem se tehdy vítězně popral s daleko silnějším spolužákem, pamatuji si dobře i na svá četná první rande, na plzeňská studia, ale zapomínám na zcela běžné věci, nutné pro normální život. To je realita. Vzít si ven brýle na dálku a ne na čtení, nezapomenout doma zuby nebo doklady, nezapomenout dát Britney na ven košík a hlavně – nezapomenout se probudit. Ale to už by mi, vzhledem k hodnocení své paměti, bylo asi jedno.
Britský dramatik, romanopisec a povídkář William Somerset Maugham jednou vyslovil smutnou pravdu:
„Stáří má mnoho předností. Marně se však snažím si na některou vzpomenout.“
*
Autoři: Věra Ježková a Jan Zelenka