Na začátku byl manželův dotaz, zda ho zavezu na Staré Zubří, odkud půjde přes kopečky do Mořkova /jeho rodná vesnice, ke které má silný citový vztah/. Slíbila jsem dovoz, ale měla jsem podmínku. Vyjedeme brzy, abych mohla pozorovat východ slunce v blízkosti turistického přístřešku pod Hradištěm.
Pochodovat jsme začali chvilku po páté hodině. Bylo šero, ptáci vítali nový den svým zpěvem a voda v potoce vesele skákala přes kameny. Manžel nasadil tempo, kterému jsem nestačila, a brzy mi zmizel z dohledu. Na vytipované místo jsem dorazila včas, ale slunce mělo zpoždění. Kdyby mě někdo pozoroval, tak si bude myslet, že vidí blázna. Pár kroků doprava, pár kroků doleva, a když sluneční paprsky ozářily krajinu, tak jsem zvolala:„Jupíííí“. Pozorovala jsem přírodní divadlo a snažila se zachytit tu krásu. Na zpáteční cestě jsem ještě zastavila u polí mezi Rožnovem a Zubří a pořídila pár snímků.
A co následovalo po návratu domů? Nákup a příprava oběda. Na manžela, který se vracel domů vlakem a autobusem, jsem s obědem počkala.
Jaké bylo desáté srpnové ráno v našich končinách, můžete vidět ve fotogalerii. Ale skutečnost byla mnohem krásnější, to mi věřte.