Když nastal čas rozloučit se s každodenním vstáváním a odchodem do práce, sedl si můj manžel do křesla, upřel oči do dáli, nějakou dobu vydržel mlčet a situaci vyhodnotil: tak jsem se zařadil mezi dědky.
Pod slovem „dědek“ si představuji shrbenou postavu, bílé vlasy, dlouhé umolousané vousy, sešlapané staré polobotky, stokrát vyprané kalhoty s vytlačenými koleny, plandavou košili, nezbytnou placatou čepici s kšiltem a dýmající fajfku. Nic z toho se na mého čerstvého oficiálního důchodce nehodilo. Elán, nápady a rady o čemkoliv by mohl rozdávat. Ven nevyšel neupravený, neučesaný, boty čisté, košile vyžehlené, v chladnějším počasí s kloboukem na hlavě. Nejedno ženské oko stejného věku jeho osobu nepřehlédlo.
Aby si udržel fyzickou kondici, ve volném čase se sportu začal věnovat více. Mě s sebou bral jako podavačku tenisových míčků, nosičku vaku s golfovými holemi, plánovačku turistických tras. Po roce důchodcovského odpočinku zjistil, že ve vesnici za naší chalupou se každou neděli dopoledne scházejí místní chlapi a hrají nohejbal. Tu jich přišlo pět, tu osm, na kurtu se střídali a mého muže jako posilu mezi sebe přijali bez řečí a bez podmínek.
„Tak Franta Dolejšů dneska nehrál, prý ho vzal houser,“ oznámil manžel po jednom nedělním zápase. „Seděl na lavičce a radil, kdy máme smečovat, kdy jít na volej, kdo má koho střídat.“ Přece nebude mlčet, točit palci a sledovat vaše nohejbalové umění, kontrovala jsem. Frantova záda se neumoudřila, a tak se sedmi křížky na krku a nějakým tím rokem navíc zaujal místo na lavičce u hřiště.
„Tonda Vokurka měl vážný úraz, v lese na něj spadl strom. Doktoři ho dali dohromady, zdrátovali ho, takže chodit může. Nohejbal už si ale nezahraje,“ po nějaké době smutně konstatoval manžel. „Určitě se na vás nevykašle, najde si místo vedle Franty, a budou tam jako dva trenéři,“ povzbudila jsem manžela. A nemýlila jsem se.
Po pár měsících řady nohejbalistů opět prořídly. Pětasedmdesátiletý Viktor se rozhodl, že s aktivním čutáním skončí. Prý ho bolí kolena, zlobí ho pravý kotník, od zadní čáry nedoběhne k síti, a tak nechce ostatním kazit hru. I když se do hry aktivně nezapojuje, nedělní dopoledne tráví ve společnosti nohejbalových kumpánů.
Před několika týdny se můj muž probudil s bolestí na pravém boku. Nemohl došlápnout, po bytě se ploužil, posedával, kde se dalo. K lékaři jít nechtěl, věřil, že se to usadí, že to rozhýbe. Koupil si masážní krém, dvakrát se namazal a zjistil, že se nic neděje. „Tak mám po sportování, to je konečná,“ lamentoval. „Není, doktoři ti pomohou, jenom se za nimi musíš vypravit,“ snažila jsem se o nemožné a dodala, že se ještě naběhá za míči různé velikosti do sytosti, až ho nohy a záda budou bolet z přemíry pohybu.
V neděli dopoledne oznámil, že jede na nohejbal. „Hrát sice nebudu, tak jim naleju trochu moudrosti do hlav,“ oznámil. Zajímalo mě, na jaké téma. „Všeobecně, co se děje u nás, co ve světě, neočkovaným proti covidu vysvětlím, proč to mají udělat a tak.“ To tě budou milovat, pomyslela jsem si. Na kibicování jsou určitě nažhaveni.
Hodinu po manželově odjezdu jsem sedla na kolo a trasu zvolila kolem hřiště. Ten obrázek mě přinutil zastavit, sesednout z kola a zpovzdálí pozorovat dění. Šest chlapů hrálo a na lavičce u sítě seděli čtyři dědulové, dva z nich si ruce opírali o hole, překřikovali se v radách, jak, kdo, kdy a co zahrát. Zpod placatých čepic vykukovaly šedivé vlasy, kalhoty některých kibiců zažily lepší časy, jedna pletená vesta se mohla pyšnit jako zachovalá součást historického oblečení. Při povedené smeči letěly ruce nahoru, při zkaženém míči znělo bručení a nesouhlasné mumlání. Zamávala jsem jim na pozdrav a pokračovala po své trase.
„Víš, na co jsem si vzpomněla, když jsem vás čtyři viděla sedět na jedné lavičce?“, položila jsem odpoledne manželovi otázku. A sama si odpověděla. „V jižní Francii, ve Španělsku, v Itálii, v malých městečkách a vesnicích u dveří do domků, do hospůdek nebo obchůdků sedávají místní dědulové. Pokuřují svoje cigarety, doutníčky, nebo fajfčičky, ucucávají svůj oblíbený likér nebo kávičku. Mnoho toho nenamluví, sedí, pozorují svět kolem sebe, občas se na sebe podívají a rozumí si, aniž by vyřkli jediné slůvko. Vyzařují z nich klid, pohoda a smíření se se stářím. Z vás čtyř se možná také stanou takoví příjemní staříci. Ale já teď fandím vám takovým, jací jste.“ „To je sice pěkné, že se ti líbíme, nic nám však neodpáře fakt, že tam už teď sedíme čtyři dědkové.“ To je prostě život, proběhlo mi hlavou. Čas nikdo nezastaví. Jenom bychom ho neměli promarnit. Ať jsme mladí, nebo staří. Jako dědulové, bývalí příležitostní nohejbalisté, kteří si zdravého ducha v chátrajícím těle pečlivě opečovávají.
