Blanka (71): Přišla jsem o muže a teď i o místo, které jsme milovali
Ilustrační foto: Pexels

Blanka (71): Přišla jsem o muže a teď i o místo, které jsme milovali

23. 9. 2021

Většinu volného času jsme s manželem trávili na chatě v Beskydech. On ji zdědil po rodičích, měl to tam moc rád. Já jsem si to místo časem taky zamilovala. Pro oba bylo naše manželství už druhé.

V podstatě jsme se oba rozvedli proto, že jsme se poznali a chtěli být spolu. Nebylo to snadné, manžel měl dceru, já také a holky se moc nemusely.

Jeho dcera mi nikdy neodpustila, že jsem jí takzvaně vzala tátu. Když se obě holky sešly na chatě, nebylo to nic příjemného. Ale dospěly, osamostatnily se, zařídily si své životy a zdálo se mi, že se jejich vztah zlepšil - i když jsme se všichni pohromadě vídali málokdy.

Pro nás s manželem byla chata vším. Postupně jsme ji opravili a stalo se z ní krásné místo k celoročnímu bydlení. Většinou jsme tam bývali sami, sem tam jsme pozvali nějaké kamarády. Hned, když jsme šli do penze, jsme se tam nastěhovali. Vyměnili jsme byt v Ostravě za menší a většinu času jsme pobývali v Beskydech.

Manžel byl zvelebováním chaty jako posedlý. Založil tam užitkovou zahradu, krásné skalky, stříhal jehličnany do rozličných tvarů, všechno tam kvetlo, vonělo. Pořád něco kutil, vyřezával totemy, až jsem si z něho dělala legraci, že naše chata je jeden velký kýč. V penzi tam vše dovedl k naprosté dokonalosti.

Na jaře roku 2019 zemřel. Měl nádor, ale přišli jsme na to pozdě. Aspoň se dlouho netrápil.

Strávila jsem pak na chatě sama celé léto, podzim, zimu. Občas tam za mnou přijela kamarádka, jednou dcera, ale jinak jsem se tam vzpamatovávala úplně sama.

Nedávno se ozvala manželova dcera. Ptala se, jestli vím, že má na chatu nárok. Samozřejmě, že to vím, už před časem proběhlo dědické řízení. Tehdy řekla, že o chatu momentálně nemá zájem, ať na ni jezdím dál a že se časem domluvíme. Nyní řekla, že ji chce co nejdříve prodat. Já trvala na tom, že ji vyplatím.

Když jsem se přišla informovat do banky, ve které mám účet, řekli, že mi tak velkou sumu nepůjčí, že nesplňuji podmínky. Jinými slovy, že jsem stará. Půjčili by mi, kdybych chatu bance zastavila. Z toho mám strach. Dcera na tom není tak finančně dobře, aby mi mohla půjčit. Také mi doporučuje, abych chatu prodala a rozdělila se s Václavovou dcerou. Já vím, že z praktického hlediska by to bylo nejjednodušší.

Ale já nemůžu prodat místo, na kterém se tolik nadřel, které tak miloval. Nedovedu si představit, že tam třeba někdo porazí nějaký strom, se kterým si Václav dával tolik práce. Že to koupí někdo, komu se nebudou líbit jeho skalky, jeho totemy, koupelna s kachličkami s obrázky kopretinek, které složitě sháněl, protože věděl, že mám kopretiny ráda. Mně ho tam připomíná každý kus dřeva, každý kámen, každá rostlina.

Vím, že když chatu prodám, ulehčím si život. Ale budu se trápit. Budu sedět celé dny v našem malém panelákovém bytě a utrápím se.

Vím, že když chatu neprodám, nějak se mi podaří si někde půjčit na vyplacení Václavovy dcery, budu se taky trápit. Budu žít v nejistotě, zda vše splatím. Ještě si k penzi přivydělávám, ale když to poctivě propočtu, je to tak velká částka, že ji splatit schopna nebudu a přece nemůžu odejít ze světa s dluhy. Jen by to odnesla má dcera, která by pak chatu beztak prodala, aby dluhy po mě umořila.

Vím, že se chaty musím zbavit, ale je to pro mě totéž, jako bych prožívala smrt mého muže podruhé. Přišla jsem o něj a teď přijdu i o naše nemilejší místo.

 

Blanka (psáno v 71 letech pro neziskový portál vdovyvdovam.cz)

 

 

 

 

 

Můj příběh ovdovění
Autor: Redakce
Hodnocení:
(5.1 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdenka Jírová
Měla jsem hezkou chalupu po babičce a po rozvodu jsem ji nechala zrestaurovat a jezdil tam sama. Bohužel, nevlastnila jsem auto a vlakové spojení bylo zdlouhavé a sama jsem nemohla na tak daleko o chalupu pečovat. Nakonec jsem ji musela prodat. Naše rodina ji vlastnila plných 100let. Loučila jsem se sní velmi těžko, dětem se tam líbilo, ale prodej byl nejlepším řešením. Už je to 20 let a stále vzpomínám, jezdím tam jen udržet hrob rodičů. Ale vím, že jsem udělala dobře.
Jana Jurečková
Milá Blanko, v příběhu píšete, že když chatu prodáte, budete se trápit v bytě. Není to pravda. Zkuste jít ven. Nejprve jen nakoukněte. Chce to sebrat odvahu. Pokud otevřete jedny dveře, je jedno které. Ty ostatní musíte zavřít, natrvalo.
Jana Šenbergerová
A také by mohla přijít velká voda, požár nebo zemětřesení ... Člověk je naštěstí tvor přizpůsobivý a při troše snahy si zvykne.
Jiří Dostal
:-) :-) Netřeba zoufat, podobné příběhy jak z jarmarečních kalendářů mají být naší životní posilou a připomínkou, že je dobré si občas vyměnit spodní prádlo. A to znáte?... :-) :-)
Olga Škopánová
Chudák paní tak či onak trápení ji nemine.
Olga Škopánová
No jak by dotyčná dáma chtěla řešit vypořádání dědictví? Že by chatu rozpůlila?
Jitka Caklová
:-) :-) Škoda, že často nevíme, nebo nevidíme, že nám "voda teče do bot" naší vlastní vinou. :-)
Jiří Dostal
:-) :-) Příběhy lidí sebou nesou i slzy všeho druhu. Před sedmi lety si na mě vzpomněla kolegyně ze studií právě poléčená s prsním nádorem, prý ji chybí moje sarkasmy, hyperboly a černý humor z časů, kdy jsem se sám před padesáti lety potýkal s neduhy postupem času roztomile rozvinutými. Bavili jsme se hustou korespondencí, až při občasném dálkovém a dlouhém hovoru slzela smíchem, že mi ucho vlhlo, stínem byly její stesky na starouše líného a věčně zavřeného ve své cimře bytové i chalupní. Ani mi nemusela posílat rodinné foto, už jen z popisů bylo zřejmé, že pantáta vlekle churaví a jeví symptomy HVH, jinak hercna v hajzlu. Občas jsem připomněl, že by to chtělo felčara, a možná i fofrem, leč dávná kamarádka mávla rukou, starouš že po doktorech chodí, ti by přece měli něco poznat. Před dvěma lety jednou pozdě večer psala mi s hněvem, že ten její se zase někde zapomněl a že ho vezme paličkou, sotva se objeví ve dveřích. Z chystaného dramatu stala se suchá a věcná próza; tatík už v tu dobu ležel na patolce, nepomohl ani mimotělní oběh při pokusu o záchranu po masívním infarktu, hektické prý bylo to srocení na dálničním odpočivadle, kde pána našli zhrouceného za volantem, policie, sanita, vrtulník... Od té doby vytratily se naše kontakty, žádné majly, zprávy a hovory, s prsním čertem v záloze užívá si drahá mi kdysi kolegyně chalupy i bytu, je údajně spokojená, když má, co si udělá, jenom by se jí na stará kolena hodilo řidičské oprávnění... :-) :-)

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.