Některé vzpomínky z dětství se nedají vymazat a provázejí člověka celý život. Byla jsem malá, maximálně tří- nebo čtyřletá holčička. Na koupališti jsem byla s tátou. Chodili jsme dokola koupaliště náhonem, kterým protékala ledová voda, táta mne držel za ruku a bavil se se svým známým. V náhonu byly malé kulaté odtoky přikryté sítkem. A co čert nechtěl, jedno sítko chybělo. Jako normální všetečné dítko jsem přistrčila nožku k díře a tlak vody mi ji vcucnul. Pochopitelně jsem začala řvát na celé kolo, noha nešla vyndat, vzpříčila se, jak jsem s ní točila. Znuděný dav polehávající na slunci měl najednou zábavu. Srotil se a každý měl sto rad, co by se mělo udělat. Jedna z těch královských rad od neznámého chytrolína zněla, že se bude muset vypustit koupaliště, jinak se nožka nevyndá. Na to pravil plavčík, že to půjde těžko, protože koupaliště se vypouští tři dny, voda z náhonu se zastavit prý nedá a do té doby mi noha umrzne, nehledě na to, že tam nevydržíme stát přes noc.
Já zatím řvala z posledních sil, nohu jsem měla už odřenou, zmrzlou z ledové vody a navíc jsem vyváděla, že mi ji tam drží vodník! Zatímco okolostojící mužští mudrovali, co dělat, náhle si davem prodrala cestu jakási malá žena, všechny odstrčila a přikázala, ať jí někdo přinese vazelínu nebo aspoň nějaký krém.
Byla to porodní asistentka, jak se později ukázalo. Namazala si ruku, kterou mi podebrala mou nožku v díře a šup – noha byla venku „natotata“! Sice trochu odřená a zmrzlá, ale celá. Dav zašuměl uznáním, dokonce se mé zachránkyni tleskalo vestoje jak na divadle a táta ji tenkrát radostí políbil, zatímco já si odnášela doživotní vzpomínku na to, jak mne vodník držel za nohu a nechtěl pustit…
P.S. Když tak o tom dnes přemýšlím, skutečně nevím, proč se tenkrát nevolali hasiči, zřejmě šlo všechno rychle a rychle se objevila jako zázrakem i ta porodní asistentka, na kterou dodnes vděčně vzpomínám!