Tehdy to bývala velká událost, když se krouhalo zelí. Předcházelo tomu hodně příprav. Před nakládáním se musel sud řádně vyčistit, musel se tedy vykutálet ke studni na dvorek, vzít hák, putnou vytahat vodu ze studny, aby jí bylo dostatek na jeho vydrhnutí. Mezitím se ve světnici na zem položila prostěradla, na dvě štokrlata se položilo velké struhadlo, pod něj se zastrčila dětská vanička a očištěná hromada hlávek zelí se mohla začít krouhat.
Stařeček v bílých podvlíkačkách s dobře umytýma nohama si obkročmo sedl na štokrle posunul si pod zadek konec struhadla, naproti na druhé štokrle si sedla stařenka, která měla za úkol přidržovat konec struhadla. Maminka byla podavač, podávala stařečkovi půlky očuštěných zelných hlávek. Otec plnil funkci náhradníka, měl za úkol vystřídat stařečka, protože to krouhání bylo hodně vysilující, zvlášť, když se dospělí vydatně posilovali slivovicí.
To my děti jsme seděli okolo lavoru s horkou vodou, ve kterém jsme měly ponořené nohy. Když byla hromádka zelí nakrouhaná, otec ji přemístil do sudu, posypal solí, kmínem, koprem a cibulí. Pak mě vyzvednul a postavil do bečky a já šlapávala kolem dokola do doby, než jsem drkotala zubama, zeboucí nohy necítila a solila zelí pod sebou slzama. Pak jsem byla postavena do lavoru s horkou vodou a na řadu přišla náhradnice sestra. Když byla bečka naplněna do půlky, to už jsme šlapaly zelí se sestrou držíc se za ruce obě naráz. Když konečně byl sud plný, zatížil se dýnkem a kamenem, přikryl prostěradlem a sud se odkutálel do síně. Stařeček spokojeně řekl „tož robo prase zabity, slivovica vepálená, trnke hovařeny, dřevo pod střechó, zeli v škopko, tož zema muže začit.“
Stařenka měla uvařený velký kastrol šípkového čaje, dětem do něj přidala med za to šlapání, dospělí dostali do čaje slivovicu. Otčím vytahl harmoniku, hrálo se a zpívalo a všem nám bylo dobře i tomu zelí v koutě síňky. Jo bejvávalo, když se šlapávalo...
Moje letošní zelí je už vykvašené, dokonce i zelňačka byla a já kdykoliv ji vařím, ucítím i vůni šípkového čaje, čerstvě krouhaného zelí, slyším smích a harmoniku a když zavřu oči, tak jsem zase v té malé světničce s těmi, kteří mi stále tolik schází.