„A bude mít ty dlouhý žahnutý žuby nahoru?“, ptá se holčička v reklamě, zatímco se její tatínek snaží uříznout smrček pro vánoční pohodu. A mě v tu chvíli přepadnou vzpomínky na zašlá studentská léta. Kofola, to panečku bylo pitíčko!
Cestu z Brandýsa nad Labem do Prahy a zpět jsme v průběhu čtyř let absolvovali mnohokrát. Ráno autobusem, odpoledne většinou stopem. Postavili jsme se za šraňky, kudy auta projížděla sníženou rychlostí, a spoléhali na dobrotu a pochopení řidičů, kteří si uvědomovali, že studenti a studentky šetří peníze za jízdenky. Byla jiná doba, jezdit stopem jsme se nebáli. Po setmění jsme však všichni využívali autobus, přece jenom jsme si na stop netroufli.
Po jednom vydařeném volejbalovém zápase nám hodně vyprahlo, a jako oázu k doplnění tekutin jsme zvolili restauraci na rohu náměstí. Většina z nás neholdovala pivu, oblíbili jsme si kofolu. Jedna kačka a sedmdesát halířů za půllitříček pro nás neznamenala zmenšení objemu finančních prostředků, a protože nám pití chutnalo, objednávali jsme si a popíjeli. Pozdní odpoledne se přehouplo do večera, ten se nesl v poklidném hodnocení zápasu, přípravě taktiky na další, když jsem se náhodou podívala na hodinky. „Chlapci a děvčata, nedá se nic dělat, musím odejít, protože mi za deset minut jede poslední autobus. Jinak bych musela spát pod mostem,“ končila jsem svoje působení v hospodě. Všichni ostatní totiž bydleli na koleji, já s trvalým bydlištěm v Praze jsem musela dojíždět.
Opustila jsem svoje volejbalové kamarády a kamarádky, na náměstí jsem nastoupila do autobusu, uvelebila jsem se na zadní sedačce a v poklidu sledovala krajinu ubíhající za okny. Autobus nestavěl ve vesnicích, jeho první zastávka byla v Praze ve Vysočanech, tehdy na náměstí Lidových milicí, dnes náměstí OSN, kam měl podle jízdního řádu dojet za půl hodiny. Po deseti minutách to na mě přišlo. Tři půllitry kofoly, i přes nedávnou návštěvu WC, se začaly ozývat. Přesedávala jsem zprava doleva a obráceně, snažila jsem se zapadnout do mezery mezi sedačkou a opěradlem, křížila nohy s lamentováním nad objemem vypitého moku. To nemůže dopadnout dobře, přemýšlela jsem a otírala si z čela pot. Jak že to údajně zemřel Tycho de Brahe? Aha, tvrdí se, že mu praskl močový měchýř, protože se styděl jít na záchod. Já jsem se nestyděla, jenom jsem neměla možnost někam odejít. Začala jsem litovat, že nejsem muž. Vyčůrat se do lahve je pro ně snazší akt než pro nás ženské. Ale stejně jsem u sebe žádnou láhev neměla, a kdybych byla muž, ani z okénka bych si netroufla. Požádat řidiče, aby zastavil a počkal, až najdu vhodné místo, kam by nedohlédli ostatní cestující? Jak trapné a ponižující, blesklo mi hlavou. Na víc myšlenek můj mozek nestačil, soustředil se na vysílání signálů do míst o několik desítek centimetrů níže, aby nutkání na vypuštění nahromaděných tekutin oddálil.
Před dojezdem autobusu do Vysočan jsem se nějak dopotácela ke dveřím, abych mohla vystoupit první. Vyběhla jsem do přilehlého parku, nedívala jsem se napravo ani nalevo, nevnímala jsem lidi kolem sebe, zaběhla za nejbližší keř, servala kalhoty a kofole uvolnila stavidla. V ten moment mi bylo všechno okolo jedno. Zavřela jsem oči, vnímala pocit nabíhajícího vnitřního klidu, nervy, které přestaly vibrovat a neskutečnou úlevu, která se po dokončení vyprazdňování dostavila. Upravila jsem si oblečení, vylezla zpoza keře a pár minut před půlnocí jsem zjistila, že si mě vůbec, ale vůbec nikdo nevšímá.
O co jsem se však já musela zajímat, byla cesta domů. Tím, že jsem vystoupila o stanici dříve, jsem zmeškala navazující spoj do místa mého bydliště. S několika přestupy jsem se nočním autobusem s dvouhodinovým zpožděním dostala domů. Babička, u které jsem bydlela, se na mě vrhla s očima navrch hlavy a že už chtěla volat policii. „Babi, nemáme telefon a telefonní budka je daleko. A z okna by tě nikdo neslyšel,“ zlehčovala jsem situaci. „Jsem tady, budu ti vyprávět, co se mi přihodilo,“ uklidnila jsem ji.
Po stručném nočním hodnocení mé strastiplné cesty jsem si druhý den odpoledne s babičkou sedla, vyprávěla jí podrobnosti a pochutnávala si na jablečném štrůdlu. „Byla jsem včera v obchodě a něco jsem ti koupila,“ potutelně se bábi na mě podívala. Z kredence vyndala skleničku a z ledničky láhev kofoly. „Tak na zdraví a na další zajímavé zážitky,“ prohodila jen tak mezi řečí. Šibalka jedna. A já tajně zkoumala, zda mi na cestě na toaletu nepřipravila nějakou „malou“ překážku. Abych nevyšla ze cviku.
