Sedm let je vdovou. Její muž, oblíbený herec Jiří Kodet by teď slavil pětasedmdesátiny. A tak u té příležitosti napsala Soňa Kodetová knížku.
Jednu knihu o manželovi jste už napsala, vyšla krátce po jeho smrti. Proč vznikla další?
Knížka Ty a já na miskách vah není zcela jiná, je pouze rozšířená o další kapitoly. Rozhodla jsem se z několika důvodů. První byl, že předchozí vydání je zcela rozebráno a mnoho mých nových přátel si ji chtělo koupit. Druhým byl nápad oslavit novým vydáním nedožité sedmdesáté páté narozeniny mého manžela. Křest byl za přítomnosti jeho kolegů a přátel, je to takový pomyslný dárek tam někam nahoru, odkud nás určitě pozoruje. Myslím, že by měl radost, kolik jeho přátel se sešlo a věnovalo mu vzpomínku. To byl nejhlavnější důvod.
Bylo psaní snahou vyrovnat se s tím, že manžel už tady není?
Je to pro mě jednak určitý druh terapie, ale také vzpomínání. I když on je tady pořád se mnou. Byl a je součástí mého života. Píšu to v epilogu knihy.
Co je vlastně nejobtížnější na tom, když se žena stane vdovou? S čím jste se vyrovnávala zvláště těžce?
Nejtěžší je samozřejmě zvykat si na život bez manžela a dalším velkým problémem je ujasnit si, co bude dál. Protože tím, že se stane žena vdovou, její život nekončí. Nastává jeho nová fáze. Těžká, jiná, ale nová. Pro mne bylo navíc velice těžké vyjít z jeho stínu. Musela jsem se naučit vlastně prezentovat samu sebe a ne jenom manželku toho slavného herce.
Vadí vám, když se lidé na manžela ptají? Je to pro vás nepříjemné připomínání toho, že už není?
Nevadí mi, když se na něj lidé ptají. Jenom mne občas zlobí, že se to většinou točí kolem Pelíšků.
Proč? Vždyť ten film je úžasný hlavně díky němu.
Nebaví mě pořád vysvětlovat, že ta role byla současně odrazem jeho osobnosti, hereckého vkladu a filmové nadsázky. Ano, byla to role, díky které si ho většina lidí pamatuje, jenže on jich sehrál mnohem více a skvělých. Někdy se na něj v Pelíšcích nebo jiných filmech můžu dívat, ale jsou chvíle, kdy mi to nejde. Prostě se dívat nemůžu. Protože je mi líto, že jej vidím v plné síle a zároveň si v těch chvílích uvědomuju, že už tady není.
Ptají se vás lidé často, jak se s ním žilo? Měl pověst bohéma a člověka, který říká, co si myslí...
Ano, lidé se ptají, jak se s ním dalo vydržet. Naučila jsem se jeho výbuchy předem odhadnout a mírnit. Výhodou takového vztahu je, že se s mužem nenudíte. Byli jsme spolu sedmatřicet let. To je přece nejlepší důkaz toho, že život s ním byl krásný. Žít ve stresu sedmatřicet let by přece nešlo.
Manžel nebyl typ, který by tvrdošíjně trval na svém, že by byl přesvědčen, že má vždy pravdu jen on. Sice občas vybuchl, ale zároveň moc dobře věděl, kdy to přehnal a uměl se omluvit.
Je pravda, že byl spokojený v lese, na vaší chatě, vlastně na samotě? Většina lidí ho má zaškatulkovaného jako elegantního bohéma, který tráví čas v pražských kavárnách.
Skutečnost je taková, že manžel byl zručný řemeslník. Bavilo ho zahradničit, uměl sekat kosou, sušili jsme seno na zimu. Měli jsme slepice, králíky, koně Tacetu. Na venkově jsme se ocitli poté, co moji rodiče emigrovali, a náš byt byl zabaven. Chata byla napsána na mě, a tak nám zůstala. Manžel toužil po klidu, po domově, přál si bydlet venku. Jeho vzorem byl jeho děda Steimar, který také choval krůty, slepice, holuby a za války je měl také v Národním divadle na půdě. Manžel byl na naší samotě šťastný a prožili jsme tam naše nejhezčí období.
Co je vlastně v té knize nového, co v předešlé nebylo?
Kniha je doplněna o kapitoly, jak šel dál můj život a mých dětí po jeho smrti.
Líbilo by se mu, jaký život teď vedete? Vy jste se z ženy v domácnosti stala komunální političkou, vystudovala jste vysokou školu... Divil by se?
Myslím, že by se nedivil. On sám chtěl, abych kandidovala ve volbách. Líbilo se mu, že se zajímám o věci kolem sebe. Ostatně, právě to jsem se pokusila vyjádřit v epilogu mé knihy.
Epilog
Kdyby můj manžel žil, patrně bych nic z toho, co zažívám poslední roky, neprožila. Jednoduše proto, že bych na svůj vlastní život neměla čas. Nevím, jestli se věci mají dít, jak se dějí, ale jsem vlastně osudu vděčná, že mi umožňuje žít tak, jak nyní žiji. Pokud by manžel nezemřel, vše by se vyvíjelo jinak, ale já bych i to prožívala stejně intenzivně, jako teď své studium, anebo cesty do Číny.
To je vlastně na životě úžasné. Nejsem si tak docela jistá, zda by měl Jiří z mého nového života radost. Snad ano. Byl sice nejspokojenější, když doma bylo všechno na svém místě a já na něj každý večer pěkně čekala, až se vrátí. Ale to, že mě neustále něco popohánělo seznamovat se s něčím novým, to se mu líbilo. Já se vlastně v každé etapě svého života snažila najít něco, co by mi pomáhalo prožívat vše s chutí. To je prostě můj základní přístup k životu.
Jirko,
je mi právě tolik let, kolik bylo tobě, když jsme se rozloučili. Tuto knihu ti věnuji k tvým nedožitým pětasedmdesátým narozeninám. Tam někam daleko, odkud mne sleduješ. Netuším, kdy tě budu následovat. Jedno však vím určitě. Naučila jsem se žít bez tebe – a zároveň s tebou. Tak se tam měj hezky, a pokud to bude v mých silách a možnostech, přesně za pět let budu zase v povídání pokračovat.
Tvoje Soňa
Soňa Kodetová
Narodila se v roce 1945 v Senici. V roce 1969 si vzala Jiřího Kodeta, jednoho z nejznámějších českých herců. Do té doby pracovala jako grafička. Mají spolu dvě děti, Bára je herečka, Jan hudebník. Posledních dvacet let pracuje v komunální politice, po smrti manžela vystudovala vysokou školu a založila Klub třetího tisíciletí, jehož programem je celoživotní vzdělávání.
Knížka se dá koupit na www.kosmas.cz nebo www.21dnu.cz.
