Děravé tepláky a upřímnost jsou největší zabijáci partnerských vztahů
Ilustrační foto: ingimage.com

Děravé tepláky a upřímnost jsou největší zabijáci partnerských vztahů

13. 10. 2021

Otevřené sdělování si nespokojenosti. Díry a fleky na oblečení. Sledování se na sociálních sítích. A občasné zachrápnutí u televize. Žebříček jevů, které pošlou partnerský vztah ke dnu, si může každý vytvořit trochu odlišný, ale tyto fungují jako spolehliví ničitelé.

Oblečení, ve kterém byste nešli ven.

Vytahané tepláky, na nichž jsou stopy toho, co jejich nositel jedl. Díra na ponožce. Nemyté neupravené vlasy, jejichž majitelka se je snaží vzkřísit natáčkou nad čelem. Jestliže si uvědomujeme, že doma vypadáme tak úděsně, že bychom se v této podobě rozhodně nikomu cizímu neukázali, vysíláme tím partnerovi či partnerce vzkaz, že nám na něm či na ní nezáleží. Jinými slovy, že je nám úplně jedno. „Neznamená to, že má člověk doma ležet na gauči v nepohodlném oblečení. Oděv může být pohodlný a vzhledný zároveň. Oblečení vyjadřuje, nejen jakou mám hodnotu sám pro sebe, ale také jaký mám vztah k ostatním lidem. Když doma nosím to nejhorší, co mám, něco v čem bych nikam jinam nešel, například vytahané tričko a děravé tepláky, rozhodně tím neříkám partnerce, že ji mám v úctě,“ míní Daniel Šmíd, který vyučuje etiketu.

Upřímnost.

Jsme zvyklí otevřeně sdílet své názory, pocity, říkat si vše na rovinu. Zatímco minulé generace se řídily heslem dříve oblíbeného psychiatra Miroslava Plzáka: zatloukat, zatloukat, zatloukat, nyní lidé považují za přirozené mluvit prakticky o všem. A tak se partneři jeden druhému svěřují se svými pocity, nespokojeností, pochybnostmi, ba dokonce i se svými případnými nevěrami či úvahami o tom, že by partnerství ukončili. Z médií se na ně valí rady o tom, že je třeba k řešení problémů přistupovat zásadně otevřeně. Jenže těžko vztahu pomůže, když muž přijde domů a žena mu řekne: „Cítím se tak sama, že si už delší dobu píšu s bývalým spolužákem. Zjistila jsem, že je mnohem více empatický než ty. On mě chápe, na rozdíl do tebe.“

„Někdy je lepší, když člověk nějakou výčitku spolkne. Nyní se lidem radí, aby si partneři otevřeně říkali, co se jim na jejich vztahu líbí, nelíbí, aby byli upřímní, svěřovali se a říkali si vše na rovinu. Jenže právě kvůli podobným radám se nyní vztahy často rozpadají,“ tvrdí prezidentka Unie rodinných advokátů Daniela Kovářová.

Sdílení na sociálních sítích

Pro mnoho párů je nyní běžné, že se navzájem sledují na sociálních sítích. Vlastně mají přehled o všech krocích svého partnera, partnerky ve virtuálním prostoru. Komentují, lajkují si svou činnost navzájem a pozorují, koho jejich polovička sleduje, komentuje, co ji zajímá. Problém je v tom, že časem lidé začnou virtuálně žárlit. Proč si Pepa přidal do přátel tu bývalou spolužačku, se kterou se setkal na školním srazu? Proč právě ji, když jich tam bylo dvacet dalších? Měl s ní něco kdysi? Měl s ní něco teď? Má s ní něco právě teď, když už je večer a není doma? Kde vlastně je? Výsledkem takových úvah bývá skutečnost, že partneři o sobě vědí více ze sociálních sítí než s osobních rozhovorů a co nevědí, si vyfabulují.

Ztráta osobnosti.

Řada lidí žije v přesvědčení, že partnera či partnerku je třeba takzvaně vychovávat, měnit, vylepšovat. Je to pozoruhodné, protože logicky by se mělo předpokládat, že když se dva lidé dali dohromady, cosi je k sobě přitahovalo, něco se jednomu na druhém líbilo. Začít si s někým s tím, že si ho vychováme a změníme, je mírně řečeno poněkud úchylné. Jenže mnoho lidí takto uvažuje a zpravidla se jedná o páry, které se setkají ve středním či vyšším věku. „No on sice kouří a příšerně se obléká, ale já už s tím něco udělám,“ řekne klidně žena kamarádkám o svém novém partnerovi. Pak se snaží naplnit své plány a diví se, že se snaha nesetkává s nadšeným ohlasem. Naopak, snaha měnit partnera či partnerku je další ze spolehlivých cest ke konci vztahu. Každý je svým způsobem unikátní osobnost a pokud partnerovi či partnerce neustále dáváme najevo, že by se měli změnit, chceme je o unikátnost připravit. To si zpravidla nechají nejistí mírní jedinci nějaký čas líbit, ale i je to pak obvykle jednou naštve.

Partnerství jako samozřejmost

Muž každý večer uléhá u televize, po půl hodině u ní usíná. Žena během jeho chrápání ztlumí zvuk a přepne na jiný kanál. „Proč to přepínáš?“ praví muž.

„Protože spíš.“

„Já nespím.“

Tato konverzace se opakuje každý večer. Několik měsíců, několik let. Oba partneři uléhají ke spánku mrzutí, naštvaní jeden na druhého. Nepamatují si, kdy jeden druhému polichotil příjemnými slovy, kdy si dali najevo lásku, obdiv. Přesto spolu stále zůstávají. Zřejmě k sobě navzájem stále něco cítí. Možná ne a vztah přetrvává ze setrvačnosti, z pohodlnosti, z důvodu, že se jim rozchod jeví jako složitá záležitost. Z milenců se časem stali spolubydlící. Pokud však ve vztahu zůstaly city, náklonnost nebo snad i zbytky lásky, je třeba si je dát najevo. Aspoň občas. Přestat se tvářit, že společné soužití je samozřejmost, ale lehce tomu druhému naznačit, že jsme s ním rádi. Kdo toho není schopen, začne mít časem pocit, že jeho vztah nestojí za nic, protože si ho ten druhý neváží, nemá ho už rád. Jenže co když má, jen to taky neříká?

etiketa vztahy a sex životní styl
Hodnocení:
(5 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Martin Vrba
Jo – každý situaci může vidět jinak, takto ji popisuje manželka: „Tak třeba ty večery....přijde z práce, natáhne se.....tiše, tatínek spí....holit se elektrickým strojkem, který v umakartových jádrech ve večerním tichu rezonuje s otevřenými dveřmi z koupelny, přitom si napouští vodu do vany.....v době, kdy se my už ukládali ke spaní....tj kolem 22. hodiny....a potom si pustil televizi. Kdyby jí měl potichu, čert vem, že u toho spí. Na plný pecky puštěný program v malém třípokojovém bytě. Děs. A téměř denně. Na ovladači ležel, děti za mnou chodily, proboha, ať si to vypne, obě brzy vstávaly, já taky. Jak se televize vypla hlavním vypínačem, hudroval...že se kouká, že nás to nemůže rušit, že snad má právo si dopřát po práci trochu zábavy.“ A takto ji může vidět manžel: „Večer přijdu unavený a špinavý z práce, abych zabezpečil rodinu, tak jsem chodil ještě po normální pracovní době ještě na fušky. V práci jsem byl tedy někdy až 11 hodin v kuse. Do postele jsem chtěl chodit oholený a umytý, ale manželka už stejně dávno rezignovala na sex a dělala všechno, aby si mne zošklivila a tak jsem se musel od sexuálního napětí uvolnit sám v té koupelně při krásné teplé lázni, na kterou jsem se těšil vždy už od samého rána, když jsem ráno nastoupil do prvního kanálu, abych ho vyčistil. Jsem čistič kanálů, to není reprezentační místo, ale je dobře placená a k tomu jsem chodil ještě po fuškách – po domácnostech. Vydělával jsem stejně jako generální ředitel, vše jsem dával do rodiny. K tomu všemu jsem ještě zjistil, že se mi zhoršil sluch, máme to v rodě, otec také začal hůře slyšet už po čtyřicítce. Byl jsem z toho všeho podrážděný a nespokojený a podepsalo se to na celkové atmosféře doma, kdy se manželce podařilo poštvat proti mně i mé vlastní děti. Často jsem se v té koupelně musel i vyplakat. Atd. … „
Jitka Caklová
Jak že se to říkalo? .... že pořádný chlap má smrdět i z fotografie? :-) :-) :-)
Eva Kopecká
Pěkně napsaný článek, trefné komentáře pod ním. Když si vzpomenu na bývalého, jsem ráda, že jsem dokázala udělat ten rozhodný krok k samostatnému životu, byť po dlouhých letech snah a čekání, že se něco změní. Popsané situace jsou slabým odvarem v mnoha směrech. Tak třeba ty večery....přijde z práce, natáhne se.....tiše, tatínek spí....holit se elektrickým strojkem, který v umakartových jádrech ve večerním tichu rezonuje s otevřenými dveřmi z koupelny, přitom si napouští vodu do vany.....v době, kdy se my už ukládali ke spaní....tj kolem 22. hodiny....a potom si pustil televizi. Kdyby jí měl potichu, čert vem, že u toho spí. Na plný pecky puštěný program v malém třípokojovém bytě. Děs. A téměř denně. Na ovladači ležel, děti za mnou chodily, proboha, ať si to vypne, obě brzy vstávaly, já taky. Jak se televize vypla hlavním vypínačem, hudroval...že se kouká, že nás to nemůže rušit, že snad má právo si dopřát po práci trochu zábavy. Tuhle atmosféru mít doma bych nepřála snad nikomu. Po letech to dopiloval, stával hodiny v koupelně před zrcadlem,l, patrně studoval příznaky stárnutí...to už jsme měli postavené jádro, bohužel WC+ koupelnu dohromady. To bylo něco...když tam byl třeba čtyři hodiny. Jak někdo potřeboval na záchod, dostal vynadáno. Řešili jsme to tedy tím, že pokud jsme byli už doma, než přišel z práce, raději jsme se vykoupali, osprchovali, než dorazil. Copak děti, ty se učily, četly si, koukaly na TV...ale já, když jsem vařila, prala, atd....no každý jsme nějaký, ale někteří lidé by preventivně měli projit nějakým testem, zda mají vůbec předpoklady žít s více lidmi. Jestli jsem za něco šťastná, pak za to, že bydlím sama. Že přítel přijede a odjede. Nejsem si totiž jistá, zda bych dneska tím pomyslným testem o spolubydlení vůbec prošla. Jsem myslím nadobro vykurýrovaná....
Marie Faldynová
Souhlasím s Martinem Vrbou. Opravdové starosti vypadají jinak. Někdo vnímá svět tak, že mu neunikne žádná chyba na zevnějšku a někdo řeší jiné věci a je mu šumák co má u toho na sobě. Z některých chlapů nikdo manekýna neudělá.
Martin Vrba
Kdo nedokáže překonat pobryndané triko a vytahané tepláky, aby měl chuť svého partnera zlíbat, tak o něj nikdy nezažil skutečný strach, když byl nemocen a neví co jsou ty skutečné a co jen pomíjivé hodnoty. Kdo skutečně miluje, tak ví, co přináší život, co je podstatné a co není. Samozřejmě, že je skvělé, když to jde a je k tomu příležitost, se hezky občas obléknout a někam vyrazit, ale ten, kdo žije na vesnici a na zahradě, tak se obléká hlavně v souladu s pohodlím pro sebe a pracovně pro práci na zahradě a je mu tak skvěle. Tam by mu kravata a dederónka překážela. :)
Helena Štěpánková
Také se mi článek líbí. Manželovi často vytýkám, aby si to "domácí" oblečení čas vyměnil alespoň ke společné večeři. :-)
Hana Rypáčková
Připomíná mi to postavy z filmu Homolkovy .
Jana Jurečková
Milá redakce, tento článek je moc hezky napsaný a bohužel pravdivý. Můj manžel je ostříhaný, nenosí vousy, sprchuje se. Snaží se chodit upravený i doma. Člověk, který o sebe nedbá je odpudivý. Můj muž spí u televize, ale s tím nejsem schopna nic udělat. V pohodě si přepnu na jiný pořad, nevzbudí ho to. Já sama chodím v "horších" věcech, bylo to tak u nás zavedeno, ale polepším se.
Jitka Caklová
Dokud chodí oba v "pohodlném", není co řešit. Obrat nastane ve chvíli, kdy se v ženě probudí čistě ženská stránka a začne na sebe dbát. V tu chvíli chlap ožije, ne snad proto že by o ženu projevil větší zájem, ale začne řešit, jestli náhodou se neobjevil na "jeho smetišti" druhý kohout. Oddací list není smlouva o vlastnictví k tomu, aby aktéři jeden o druhém rozhodovali, co ano a co už ne.
Eva Mužíková
Ale jo, také mi vyhovuje chodit doma v pohodlném, třeba i starém, ale čistém oblečení. Nejsem si jistá jak by to bylo, kdybych nežila sama. Ale co vím jistě je to, že i z důvodu, kdy nemusím brát na nikoho ohledy, mi moje samota vyhovuje. Odvykla jsem si.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.