Právě představy o tom, co je odpočinek, relaxace, ideální trávení volného času, lidi často rozdělují. V poslední době však přibývá těch, z jejichž životů odpočinek vymizel.
Pětapadesátiletý Martin je podruhé ženatý, má dvě malé děti, ženu na mateřské dovolené, náročnou práci, hypotéku a ještě finančně podporuje studující dceru z prvního manželství. Víkendy tráví tím, že s dětmi a ženou neustále vymýšlí takzvané aktivity. Jezdí do různých zábavních parků, bere je na prohlídky hradů a zámků. „Žijeme aktivně, ale přiznávám, že někdy jsem v neděli večer tak unavený, že mám pocit, že žádný víkend nebyl. Přes týden trávím spoustu času v autě a o víkendu vlastně také, protože pořád někam jezdíme. Kamarád mi říká, že neumím odpočívat, že bych při mém stylu života měl aspoň jednou měsíčně na víkend úplně vypnout. On si klidně na chatě sedne pod strom, kouká do krajiny, opéká buřty, čte si. To já neumím. Připadá mi to jako promarněný čas. Zároveň cítím, že jak roky přibývají, jsem stále více unavený,“ vypráví Martin.
Psycholog Jeroným Klimeš říká, že dělí lidi podle takzvaného zahradního testu. Tedy na ty, kteří si sednou pod strom, vezmou knihu a pak si tam tak klidně i hodiny sedí. „Jsou spokojení. Ovšem jiným lidem se okamžitě hned hlavou honí spousta myšlenek, objeví se jim tam divoké fantazijní postavičky, které jim nadávají, že marní čas. Takovým lidem je v klidu nejhůř,“ řekl.
Odpočinek, přesněji rozpory mezi tím, co si kdo pod tímto pojmem představuje, dovedou napáchat pořádné škody ve vztazích. Velmi často se toto rozdílné chápání začne projevovat ve vyšším věku, konkrétně, když se lidé ocitnou v penzi.
„Miluju chvíle, když si ráno sednu na terasu a pomalu snídám, piju kávu. Přijde kočka, přitulí se, pak dojde i kočka od sousedů, já se dívám, jak slunce postupně prochází zahradou, jak se barva květin mění. Manžel mezitím do sebe hodil dva rohlíky, na dva loky vypil hrnek čaje, už je oblečený a ptá se, co dnes budeme dělat. To znamená, že se chystá buď na výlet nebo na velký úklid, který dělám minimálně jednou týdně nebo na sekání či plevání zahrady nebo na zavolání přátel, jestli večer dorazí. On prostě musí stále něco dělat, nedovede chvíli posedět, mlčet, číst si. Nečte. Já bych četla pořád,“ vypráví sedmašedesátiletá Eliška.
Její muž Jan reaguje: „Připadá mi škoda promarnit čas, kdy jsme ještě na světě tím, že sedím a čučím. Eliška byla vždy taková zpomalená, já naopak zrychlený. Co jsme v penzi, projevuje se to výrazně, protože jsme pořád spolu, doma. Já vymyslím výlet a ona na to, že jsme byli na výletě před třemi dny. Já řeknu, že bychom mohli natřít plot, ona na to, že je ještě dobrý. A čte si. Proboha, jak může pořád číst?“
Německý novinář Ulrich Schnabel napsal knihu Umění zahálky aneb Rozkoš z nicnedělání. Lidem, kteří nechápou ty, jež z jejich pohledu takzvaně nic nedělají a marní čas, v ní vzkazuje: „Když necháme mozek v klidu a dáme mu prostor pro úklid, začnou se často objevovat řešení, která jsme za běžného provozu marně hledali. To, co se někomu jeví jako marnění času, je mnohdy naopak více smysluplně využitý čas, než u těch, kteří neustále někam jezdí, něco organizují, něco dělají.“
Také psycholog Jeroným Klimeš uvedl, že je velmi vhodné dokázat rozlišovat, do které kategorie lidé spadají a jaký způsob odpočinku jim vyhovuje. Někomu ten takzvaně aktivní, jinému ten, že obrazně řečeno sedí pod hruškou. „Ale naučit relaxovat by se měl opravdu každý,“ podotýká psycholog.
Jsou lidé, kterým takzvaně aktivní odpočinek opravdu dělá dobře. Když přijedou zcela vyřízení z velkého cyklistického výletu, cítí se být odpočatí stejně jako ti, kteří třeba půl dne leželi v závěsné síti. Potíž je v tom, že tito takzvaně aktivně odpočívající někdy přeceňují své síly a z toho, co měl být volný čas se v jejich životech nakonec stává další dřina, stres, dosahování výkonů.
Podobný problém nyní řeší jeden ostravský pár, který nedávno odešel do penze. „Manželka byla zvyklá řídit pracovní kolektiv a teď se doma jasně nudí. Takže si zařídila spoustu kurzů, od těch sportovních přes jazykový po univerzitu třetího věku. Je stejně unavená a podrážděná, jako když chodila do práce a dokonce používá stejný výraz – nestíhám,“ vypráví muž.
Výstižné pojednání o tom, co je a není odpočinek, se dá najít v knize Do výšky volím pád, která obsahuje myšlenky kněze a psychiatra Maxe Kašparů. Ten říká: „Je třeba pochopit, že odpočinek, není nicnedělání. Lenošení je něco zcela jiného. Spousta lidí umí pracovat, ale neumí odpočívat. Není pravda, že lidé dnes nemají dostatek volného času, je si nedovedou zorganizovat práci tak, aby jim volný čas vybyl.“
A dává k dobru povídku o rybáři: Majitel obrovské továrny na zpracování ryb šel po mořském břehu a viděl vytaženou lodičku, vedle které ležel a odpočíval rybář. „Proč nelovíš? Je krásné počasí, klidná hladina a ty lenošíš.“ Rybář odpověděl: „Dneska už mám naloveno, ráno jsem nahodil sítě a vytáhl je plné.“
„Proč nelovíš dál?“ říká průmyslník. „Já už nepotřebuji, když mám naloveno. Proč bych měl lovit dál?“
„Proč? Protože kdybys šel lovit, tak nalovíš víc, ryby prodáš a koupíš si dvě loďky.“
„A co bych dělal se dvěma loďkami?“
„Nalovil bys dvakrát tolik a pak sis mohl zaplatit zaměstnance a už byste lovili na dvou loďkách.“
„A proč bych to dělal?“
„Kdyby měl dva čluny a čtyři dělníky, tak už bys nemusel pracovat, oni by pracovali na tebe a ty by sis mohl lehnout na břeh a odpočívat.“
„A co myslíš, že právě teď dělám?“
Problém nastává akorát v případech, kdy se takový rybář a průmyslník sejdou ve vztahu, v manželství, v rodině.
