Jsem celoživotní zápasník s kytarou. Zvuk strun mne okouzluje od dětství. Dodnes se pamatuju, jak jsem coby dítko školou povinné vydržela stát a okouzleně zírat, protože v parku nějaký kytarista hrál píseň Pět strun úplně stačí a máma mne doslova odtáhla domů. Moje nadšení z hudební produkce nesdílela. Doma hrál na kytaru bratr. Když byl na vojně, neměla jsem s kým zpívat. Ale podařilo se mi koupit kytaru. Bylo to v Bílé Labuti, kytara stála 300 Kčs a neměla výrobní nálepku. Krk měla nějaký tlustý, ale byla moje. Hrála jsem na ni možná 15 let. Učila jsem se nakreslené akordy, pravou rukou "strouhala mrkev" ale časem jsem i něco zahrála. Napřed u táboráku, později dětem. V té době vycházely malé sešitky s národními písničkami a obrázky, líbily se mně i dětem. Zlom v mé kytarové kariéře způsobila kamarádka. Přišla za mnou s přáním, ať jí dávám lekce ve hře na kytaru.
"Potřebuju do školy dva hudební nástroje. Flétnu nějak zvládnu, ale s kytarou si nevím rady. Pomůžeš mi?"
"Já? Umím asi deset akordů, co já tě asi tak naučím?"
Kamarádka byla tak dlouho úpěnlivá, až jsem na to kývla. A ukázala jí, co jsem uměla. Ona zase od druhých odkoukala, jak se brnkají rozložené akordy a přiznávka. Tak to zase jsem se učila já od ní. Takhle jsme pokračovaly dva roky a pak moje žákyně dostala dvojku! A honorář? Její maminka, zaměstnaná v Musicexportu mi sehnala vytouženou kytaru jumbo. V době totality, kdy nebyl ani toaletní papír, se bendža stavěla svépomocí a kytary sháněly. Za 800 Kčs jsem měla krásnou novou kytaru s útlým krkem! Moc jsem si nového nástroje považovala. Trénovala jsem, až mě z toho v noci prsty bolely a s hrůzou zjistila, že ve čtyřiceti letech už nové písně do hlavy nejdou tak rychle, jako po maturitě.
A to jsem ještě netušila, že v důchodu budu chodit do hudebky.. Na tuto možnost mne upozornila kamarádka. Chodí na hodiny klavíru, její manžel na kytaru, a protože naše hudební škola nabízí pro žáky nad 55 let hodiny zdarma, přihlásila jsem se. Pan učitel, který by mohl být mým synem, nás dříve narozené chválí za snahu na sobě pracovat.
Základem mého repertoáru jsou křesťanské písně. V naší skupince hraju na bohoslužbách zhudebněné žalmy a biblické verše. Je to - dalo by se říci - křesťanský folk. Některé skladby jsou přeložené spirituály a tradicionály, něco jsou skladby současných českých autorů. Můj učitel mi do písní, které už hraju léta, podstrkuje akordy, které ještě neumím.
Hraju i klasiku z not. Ohromě se mi to líbí - ale jde mi to jak psovi pastva. Ale prý je dobře si mozek trénovat jako prevenci degeneračních onemocnění. No, trénuju už takhle třetím rokem. Na dlouhé zimní večery je kytara výborný lék. Loni jsem už v listopadu hrála a zpívala koledy a i když kvůli karanténě hudebka byla jen párkrát, ani shromáždění církve nebyly, důvod zpívat Bohu je vždycky. Jan Ámos Komenský tvrdil, že kdo zpívá Bohu, dvakrát se modlí.
Oba moji synové se naučili od kamarádů hrát na kytaru a dceru jsem přihlásila do hudebky. Chodila napřed na flétnu a pak na kytaru Dnes hraje vlastní rodině a také na akcích pro děti. V církvi se nějaká příležitost vždycky najde.
Dnes je té muziky kolem nás tolik, že fušovat do toho na amatérské úrovni vlastně nemá cenu - ale my muzikanti víme své. Živá hudba je prostě živá hudba. A vyjde to celkem lacino :-))
