Obohacování slovní zásoby
Tímto koutkem reaguji na stížnosti některých íčkařů týkající se přílišného pronikání anglicismů do češtiny. Také se mi nelíbí. A protože jsem se kdysi učila i lexikologii, o obohacování slovní zásoby něco vím.
1. Kolik slov má čeština?
Počet slov v češtině ani v žádném jiném jazyce nelze přesně zjistit, protože se neustále mění: některá slova přestáváme užívat a zanikají, na druhé straně vznikají slova nová. Náš nejrozsáhlejší výkladový slovník – devítisvazkový Příruční slovník jazyka českého – obsahuje asi čtvrt milionu hesel.
Je pochopitelné, že žádný člověk nezná všechna slova určitého jazyka. „Rozlišujeme individuální slovní zásobu aktivní (tedy slova, která skutečně pravidelně užíváme v projevech mluvených i psaných) a pasivní (slova, kterým rozumíme např. při čtení nebo poslechu textu, ale která sami aktivně neužíváme). Šestileté dítě zná a aktivně užívá přibližně 2500 slov, rozumí zhruba 4000 slov. U dospělých se udává aktivní slovník v rozmezí 3000 až 10 000 slov, průměrný mluvčí češtiny tedy užívá asi 5000 slov, pasivní slovní zásoba je asi tři- až šestkrát větší“ (Saturková, 2007, s. 147).
2. Jak se v češtině objevují nová slova
Nová slova v jazyce vznikají třemi způsoby: přejímáním, odvozováním a skládáním.
Přejímání z cizích jazyků je nejčastější způsob. O něm viz níže.
Odvozování znamená, že k základu slova přidáme buď předponu, nebo příponu, nebo obě současně. Např.: břeh – nábřeží, hora – pahorek, milý – rozmilý, řídit – řidič, teta – prateta, učitel – učitelka, vidět – uvidět, voda – zavodnit, zub – zubař.
Skládání je způsob nejméně častý. Např.: listopad, mořeplavec, trestuhodný, zeměkoule, životopis.
3. Přejímání cizích slov
Slova přejatá z cizích jazyků jsou přirozenou součástí každého jazyka, tedy i češtiny. Zdaleka ne všechna slova však mají charakter cizosti (např. kostel, škola, košile, haléř). Cizí slova pronikala do češtiny od jejích počátků. V raném období to byla nejdříve latina a němčina, později i jazyky románské. V období národního obrození se začaly využívat pro přejímání více slovanské jazyky. Jak je všeobecně známo, snahy nahrazovat cizí slova výrazy domácími (zejména jejich doslovným překladem), projevující se od konce 18. století, se nesetkaly s žádnou odezvou. Na konci 19. století se přejímaly z angličtiny a francouzštiny hlavně výrazy konverzační, sportovní termíny a slova související s módou (např. fotbal, hokej, malér, svetr). Anglicismy pak začaly pronikat do češtiny po 2. světové válce a poté po roce 1989 (např. billboard, brífink, image, leasing, summit).
Slovní zásoba jazyka se mění v souvislosti s tím, jak se mění život společnosti – v oblasti hospodářské, politické, techniky, vědy a kultury. V jazyce vznikají a pronikají do něj slova nová, jiná zastarávají nebo se přestávají užívat. Mění se také významy slov a slovních spojení. Jen zřídka se stává, že při zavádění nové věci je hned po ruce vhodný domácí protějšek. Některá cizí slova existují vedle českých ekvivalentů a stylová platnost i frekvence užívání obou variant se může lišit (lobby – nátlaková skupina, mítink – schůze, substantivum – podstatné jméno).
Ke vzniku nových slov nedochází nahodile, ale podle určitého systému daného jazyka, který mají rodilí mluvčí v sobě zakódovaný, a uvědoměle, nebo neuvědoměle ho uplatňují.
Situací, kdy v jazyce vznikne skutečně nové slovo, není mnoho. Většinou spíše obměňujeme a přetváříme slova již existující. Všechny nové výrazové prostředky se nazývají neologismy. „Při vzniku všech těchto druhů neologismů se uplatňují pojmenovávací postupy, kterých český jazyk trvale využívá (přejímání, kalkování, tvoření víceslovných sdružených pojmenování, tvoření slov zkratkových nebo přenášení pojmenování na základě vnější podobnosti či vnitřní souvislosti“ (Saturková, 2007, s. 38). Pozn.: Kalk je doslovný překlad z jednoho jazyka do druhého (např.: mrakodrap - něm. Wolkenkratzer, angl. sky-scraper).
Přirozené je vzájemné ovlivňování jazyků, které jsou spolu ve stálém kontaktu. Přitom je samozřejmé, že jazyk rozšířenější, jímž mluví více lidí, ovlivňuje jazyky s menším počtem uživatelů více než naopak. Přejímání slov z cizích jazyků by se však mělo dít v rozumné míře a s rozmyslem.
Vzhledem k mnohasetletému kontaktu naší země s německými zeměmi existuje v češtině mnoho germanismů. Snáze je lze najít v jazyce spisovném než nespisovném, protože v něm se objevují slova a fráze mnohem více zkomolené. Např.: buřt – od die Wurst = salám, vuřt; cícha – od die Zieche = povlak; fajnšmekr – od der Feinschmecker = labužník; flastr – od das Pflaster = náplast; eklovat se – od ekeln = být odporné, hnusit se; píglovat – od bügeln = žehlit. Jistě vás napadnou další.
4. Co na to dva pánové?
Rozhovor Petra Vybírala s Michalem Horáčkem, textařem a publicistou
„PV: Co soudíte o současném jazyku?
MH: … Současný pohyb je hóódně umocněn angličtinou, s tím asi nic nenaděláme, a jsou obory, kde se bez ní neobejdeme. Ale vadí mi její stupidní nadužívání, o chybném užívání ani nemluvě. Můj otec vládl dvanácti jazyky, ale já si neumím představit, jak by se tvářil na to, že láska je o tom, že; nebo jak by reagoval na větu mějte hezký večer. To není žádoucí obohacení zahrady novými rostlinami, to je plevel“ (Saturková, 2007, s. 97).
Aleš Cibulka a Ladislav Županič
„AC: Co třeba příliv cizích slov do naší mateřštiny?
LŽ: … V novinách byla nedávno zajímavá studie o tom, jestli zapříst rozhovor s člověkem, se kterým jedu ve výtahu. Zajímavé téma. Jenže víš, jak takovému malému krátkému rozhovoru říkali? Small talk! Mám známou novinářku, která léta pracuje doma. Jenže dneska se tomu říká home office. Tohle mi připomíná jeden hit z muzikálu Hello Dolly!, který se jmenuje Jsme světoví! Kdyby měla čeština chudou slovní zásobu, tak neřeknu, ale aby ti dal každej vůl najevo, jak je inteligentní, tak používá amerikanismy“ (Pravdová, M.; Saturková, J. /eds./, s. 15–16).
Zdroje:
Čeština všední i nevšední. Kolektiv autorů. Praha: Academia, 1972.
Čmejrková, S.; Daneš, F.; Kraus, J.; Svobodová, I.: Čeština, jak ji znáte i neznáte. Praha: Academia, 1996.
Havránek, B.; Jedlička, A.: Stručná mluvnice česká. Upravené vydání podle nových Pravidel českého pravopisu z r. 1993. Praha: Nakladatelství Fortuna, 2002.
Pravdová, M.; Saturková, J. (eds.): O češtině 2. Praha: Edice ČT, 2008.
Saturková, J. (ed.).: O češtině. Praha: Česká televize, Edice ČT, 2007.
Tímto koutkem uzavírám svoji sérii Jazykových koutků. Děkuji všem, které zaujaly, a zejména těm, kteří mi to napsali. Sama jsem se při práci na nich také něco naučila. Svými Literárními koutky bude pokračovat Jan Zelenka.
