Pokud jsem přišla včas, získala jsem i místo k sezení a za necelou hodinku jsem pohodlně dorazila do cíle. Bez stresu z řízení. Bez zodpovědnosti. Nicméně zodpovědná jsem přece jen za něco byla. Musela jsem mít peníze na jízdenku připravené přesně. Řidiči totiž nikdy nemají drobné a nesnášejí, když musí vracet na větší bankovky. Placení kartou byla tehdy ještě utopie.
Co čert nechtěl, jednou se stalo, že jsem měla jen dvoustovku. Stoupla jsem si do fronty a doufala, že řidič do té doby, než nastoupím, bude mít dost drobných. Jenže přede mnou stál mladý muž a ten měl rovnou pětistovku. A pak to začalo. Platí takové nepsané pravidlo, že pokud řidič není dobře naložený, tak patří k obvyklému koloritu, že svoji nelibost projevuje tykáním:
„Nemáš menší?“
„Nemám,“ pokrčil mladík rameny.
Řidič zafuněl, zrudnul a naběhly mu žíly na čele. Začal vracet nazpět. Při tom na něm bylo vidět, jak nevýslovně trpí, když se loučí s drobnými, jako kdyby byly jeho vlastní.
„Ježiš, už jsem na řadě,“ začala jsem se potit a celá bledá jsem mu třesoucí se rukou podala moji dvoustovku.
„Vy si všichni myslíte, že ty peníze s*ru, co?“
Aniž by čekal až něco vykoktám, povídá: „P*ča, další!“ a nechal mě jet bez lístku.
Připadala jsem si trochu jako na Balkáně. Při jedné mé cestě do Srbska jsem v Bělehradě nastupovala do autobusu a měla jsem jen jakousi bankovku nevelké nominální hodnoty. Řidič mi také položil záludnou otázku, zda nemám drobné. Po mé záporné odpovědi zafuněl, zrudnul a naběhly mu žíly na čele. Udělal neopakovatelné gesto, nadechl se a vychrlil na mě:
„U p*čku materi, idi dalje!“ a zase jsem jela zadarmo.
Naproti tomu cestování po Japonsku je zážitkem zcela opačným a těžko popsatelným. Korektní, úslužní řidiči bez emocí, zato v uniformě a v bílých rukavičkách, mají drobné vždy. A tykání? To by raději spáchali harakiri...
Ale abych nám, Východoevropanům, nekřivdila, musím říct, že v Evropě jsou problémy s drobnými leckde. I v Holandsku. V posledních letech tam hodně cestuji za dcerou, takže mohu srovnávat. I zde jsem se jednoho dne dostala nečekaně do situace, kdy jsem musela jet autobusem. Místní řidiči sice také požadují přesné jízdné, ale u nich se už dá naštěstí platit kartou. Bohužel mladý řidič v tom mém neměl nazpět na pětieurovku a kartový terminál nefungoval. Proto se mě i on zeptal na drobné. Orosilo se mi čelo. S hrůzou v očích, že mě vyhodí ven a mě uletí letadlo, jsem se mu omluvila. A pak to přišlo. Se zářivým úsměvem a s lehkou úklonou mi pokynul abych postoupila dále do vozu a anglicky pravil:
„Dnes máte šťastný den madam, nemusíte platit jízdenku!“
No není to nuda? Zlatý náš Balkán. Prostě doma je doma.