Některá místa Středohoří jsou známá a turisty hojně navštěvovaná, je tu však dost takových, kde se můžete hodiny toulat o samotě. Minule jste se se mnou podívali na jedno z těch známějších, a sice na Víťovu rozhlednu u Náčkovic a Bukovou horu (Podzimní Víťova rozhledna a Buková hora). Dnes se podíváme jen o ždibínek vedle, leč v těchto místech turistu potkáte spíš jen náhodou.
Start výletu je v Lovečkovicích. Je to vesnice s místním dopravním uzlem. Setkávají se tu autobusy a rozvážejí a svážejí místní i turisty na všechny strany. Jen pár set metrů za vsí odbočuje doprava silnička se zelenou turistickou značkou. A té se dneska budeme držet. Šlapeme do Předních Nezlů a přitom máme hlavu většinou otočenou na pravou stranu. Jednak z levé nám svítí do očí slunce a jednak zajímavější pohled je vpravo na hřeben s cestou z minulé výpravy. Tu máme jako na dlani s Víťovou rozhlednou na začátku a Bukovou horou na konci. Ostatně tento pohled nás bude provázet skoro celou cestu, protože dnešní výšlap prakticky kopíruje ten minulý a dělí nás jen údolí mezi hřebeny. Za Předními Nezly mizí cesta v lese. Spadané listí pěkně šustí pod nohama. V tom jsem zaznamenala pohyb mezi stromy. Co to? Zvědavě si mě skrze větvičky prohlíželo stádo bílých koz, ohrada nikde žádná ... až po chvíli jsem u cesty viděla šipku s nápisem Kozí farma. Kozičky jsou tu zřejmě zvyklé volně pobíhat po lese. V místě, kde se lesní cesta opět spojí se silničkou, stojí křížek a u něho je posezení s nádherným výhledem na louky, pastviny, lesy a Bukovou horu. I desátý listopadový den byl tak krásný, že se dalo v pohodě sedět, kochat se a chytat snažící se sluneční paprsky.
Uzounká středohorská silnička mě přivedla do Hlupic. Ale ještě než jsem vešla, těsně před tabulí Hlupice mi přes cestu bez výstrahy přeběhla muflonka. Hlupice je další ze zapadlých vesniček, sestávají z pár stavení. Za chvíli jsem je měla za sebou. Turistická trasa opět zamířila do lesa a přes obrovskou louku za ním mě přivedla do Doubravic a Bláhova. Tady jsem se otočila a šla zpět. Mohu říct, že jsem prošla Hlupice všemi dostupnými cestami. Teď jsem totiž uprostřed vsi odbočila na cestu směr Třebušín. Ta se zprvu tvářila jako silnice, ale jet autem bych po ní rozhodně nechtěla. Zaujaly mě cedulky s popisky na všech stromech podél cesty. Zjistila jsem z nich, že je to projekt „Ukázková ovocná alej Hlupice“ . Poté, co se "silnička" schovala v lese, stala se z ní více méně lesní cesta. Ta mě dovedla až do Třebušína, kde moje cesta po 11 km skončila na zastávce zeleného autobusu.
Vezla jsem se k domovu a tiše si urovnávala vzpomínky na výlet, při kterém jsem nepotkala ani jednoho živáčka, vyjma ovšem oněch bílých lesních koz, muflonky, dvou pádících srn, dvou kání nad hlavou a jednoho neposedného ťuhýka. No řekněte, kde se vám něco takového přihodí? A půvabné názvy vesniček - Hlupice, Doubravice, Bláhov jsou třešinkou na dortu mé sbírky tabulí.
