Když loni v době lockdownu skončila na Spartě sezóna, myslela si Milada Vrbická, že už po pětačtyřiceti letech na Spartě skončí. „Říkala jsem si, že to je ta správná doba odejít, jenomže zazvonil telefon a zdejší manažer povídá: „Jste doma? Vezeme vám k podpisu pracovní smlouvu…“ Ani jsem nestačila na to nic říct, ale domluvili jsme se, že už budu pracovat jen dva dny v týdnu,“ směje se paní Milada. Když mi prozradila svůj věk, žasnul jsem. Osm křížků a ještě několik let navrch…
Prosím vás, prozraďte, jak to děláte, že jste v tak neuvěřitelné kondici?
Dílem jsou to geny, moje maminka se dožila 98 a půl roku a do poslední chvíle byla velmi vitální. A pak to je aktivita. Člověk se musí udržovat v kondici pravidelným cvičením, ale ze všeho nejdůležitější je hlava. Když ta nefunguje, je problém. Proto je potřeba mozek neustále cvičit. Já třeba hodně čtu, ráda luštím křížovky všech obtížností, sleduji dění ve sportu, v politice, chodím do divadla, na koncerty vnučky, která zpívá, takže pořád nějaká aktivita. Občas si ráno zacvičím a hodně chodím na procházky s hůlkami. Nordic walking je výborný na posílení kardiovaskulárního systému. Kondici jsem si udržovala dlouho díky sportu, já hrála basket skoro do šedesáti let, to už jsme se smáli, že hraju jako proti svým vnučkám…
Pojďme teď od začátku k vaší profesi. Fyzioterapie je dnes hodně rozvinutý obor, ale jak to bylo před těmi více než padesáti lety? Jak vás vlastně napadlo dělat fyzioterapeutku?
My jsme se sestrou, která je o pět minut starší než já, vystudovali reálné gymnázium, a protože jsme obě hrály závodně basket, chtěly jsme se i dál věnovat sportu. Tehdy ale sportovní obor na univerzitě jako je dnes FTVS, neotvírali, a tak jsme přijaly nabídku Ministerstva zdravotnictví na takový nástavbový kurz fyzioterapie, tehdy se tomu říkalo léčebná tělesná výchova. Ale už tehdy to mělo charakter vysoké školy, protože jsme měli přednášky z anatomie, patologie a dalších oborů, na které jsme chodili do poslucháren jako medici a pak na přednášky z pedagogických oborů. Bylo to tedy hodně náročné studium. No ale protože Ministerstvo zdravotnictví potřebovalo co nejrychleji rozjet rehabilitace na různých místech, dostali jsme po roce a půl umístěnky a musely jsme nastoupit do práce. Já jsem dostala umístěnku do Mariánských lázních a sestra v Sokolově. V těch Mariánských lázních jsem si po čase udělala atestace na rehabilitaci a vedla tam několik let rehabilitační kliniku. Mezitím se sestra vdala a odstěhovala se s rodinou do Prahy a já jsem jí následovala. Sehnala jsem práci ve fakultní nemocnice Pod Petřínem, kde jsem vybudovala rehabilitační oddělení a doplnila si ještě atestace z chirurgických oborů. Tehdy tam nic nebylo, nebyly tam přístroje, veškerou metodiku jsem si musela vypracovat sama, a to vlastně byla pro mě i největší škola.
A z Petřína už to bylo kousek na Spartu…
No já pod Petřínem vydržela šestnáct let. Ale ke konci tam začala být trochu dusná atmosféra, tak jsem se pak nechala přemluvit od profesora Kučery, který pracoval v Motole, ale ve fakultce pod Petřínem míval na chirurgii služby, abych šla na Spartu, kde byl ve výboru. Půl roku jsem se rozmýšlela, ale nakonec jsem v roce 1975 nastoupila na Spartě a jsem tu dodnes.
Jaké byly vaše začátky na Spartě, bylo těžké přizpůsobit práci vrcholovým sportovcům?
Tak i tady bylo nutné nejdříve vybavit rehabilitaci potřebnými přístroji. Ale jinak jsem měla výhodu v tom, že jsem sama sportovala, a navíc jsem mohla mnohé věci konzultovat se svým manželem ortopedem.
Vaše ruce napravovaly za ta léta stovky fotbalistů. Na které nejraději vzpomínáte?
Já jsem vlastně nastoupila na Spartu v době, kdy se jí moc nedařilo a zrovna sestoupila do druhé ligy. Ale rychle se dostala zpět. No, vzpomínky na všechny ty kluky jsou moc hezké, a nejen na hráče, ale i na trenéry. Určitě v prvé řadě nejraději vzpomínám na pana Ježka, to byl opravdu Pan Trenér, který měl respekt, úctu a byl to gentleman, hodně ráda vzpomínám na Dušina Uhrina staršího a moc ráda jsem měla i Víťu Lavičku.
A z fotbalistů?
Já jsem tu kurýrovala celé generace fotbalistů. Pamatuji si ještě na tátu Tomáše Rosického, pak tu byl také jeho bratr Jirka, no a sám Tomáš, toho mám strašně ráda. To byl takový hubeňoučký klučina, měl pořád potíže se zády, takže byl u mě každou chvíli. Pak odešel do Dortmundu, ale pokaždé, když reprezentace hrála nebo trénvala na Spartě, zaklepal na mé dveře a přišel pozdravit. Teď nedávno tu byl Jula Bielik, moc ráda vzpomínám na Petra Koubu, jeho tatínek tu dělal sekretáře, Martin Hašek, Frýdkové, výborný srandista byl Pavel Horváth, vystřídaly se tu party skvělých kluků a výborných fotbalistů.
Chodíte pořád na zápasy Sparty?
Na večerní už ne, ale když se hraje odpoledne, chodíme se dívat i s mými vnuky, to jsou vášniví Sparťané, chodí na fotbal i na hokej.
Dostáváme se tak k rodině. Jak jste stíhala vedle práce starat se ještě o rodinu. Protože vy jste také jako fyzioterapeutka jezdila po světě s týmem tenisových reprezentantek…
Ano, deset let jsem doprovázela ženskou tenisovou reprezentaci po celém světě. Byla to slavná éra Helenky Sukové, Hany Mandlíkové, Jany Novotné, na kterou moc ráda vzpomínám. Bylo to hektické, ale krásné období. To víte, bylo to náročné, děti byly od sebe rok a půl, naštěstí mi s nimi občas pomáhala sousedka nebo jedna známá, ale byly velmi samostatné. Takže bylo to určitě občas náročné, protože manžel přicházel domů unavený z práce, já jsem ještě hrála basket, ale šlo to…
Vaše dcera Simona Vrbická je skvělá herečka a manželka herce Václava Kopty. Jak se stalo, že dcera ortopeda a fyzioterapeutky se dala na hereckou dráhu?
Ona od malička ráda zpívala, dostala se i do Kühnova dětského sboru. A kromě toho hrála na klavír, ale zas tak moc necvičila. A právě učitelka klavíru jí jednou povídá: "ty bys mohla být herečkou, hezky zpíváš, máš vizáž…" A tak ji ve čtrnácti letech opravdu začal připravovat na konzervatoř pan profesor Karpíšek, který mi na otázku, zda to má vůbec cenu, řekl: "Milostivá paní, ono to asi půjde." A šlo to, vzali ji. Měla bezvadné spolužáky jako Michala Suchánka, Davida Suchařípu, Libora Hrušku, Vaška Koptu…
…pozdějšího manžela. A váš syn, ten pracuje v jakém oboru?
Syn je advokát. On tedy nejprve vystudoval elektrofakultu, takže je inženýr, ale po revoluci říkal "co budu dělat s takovým titulem", tak šel ještě na práva. Musím říct, že jak děti, tak i zeť a snacha jsou bezvadní, celá rodina se scházíme, na vánoce se střídám u jedné a druhé rodiny a naše vzájemné vztahy mi dělají radost. Právě kvalitní rodinné zázemí, aktivita, dobré sociální kontakty se pak odráží na psychickém i fyzickém stavu člověka a ovlivňují dlouhověkost.
