Jenže slovo kouč vyvolává rozporuplné reakce. Obvykle si pod ním představujeme lidi, kteří se nám snaží mluvit do života, a to nemá úplně každý rád. V tomto případě je ale takové uvažování omyl. Mimo jiné proto, že autorka je dáma, která si jen tak od někoho do života mluvit nenechá.
Z vašich knih je znát, že máte hodně nastudováno, o tématech mnoho víte. Jsou v tomto směru při vaší práci přibývající léta výhodou, nebo naopak?
Jak kdy. O medicínu jsem se začala zajímat až někdy po třicítce, kdy jsem profesně hledala smysluplné téma v nesmyslné době a také už měla za sebou dost dlouhou a spletitou nemoc dcerky včetně tříměsíčního pobytu s ní v nemocnici. To byla věru velká lekce medicínská i životní. Tohle by přece lidi měli vědět! – napadalo mě u většiny z toho, co jsem na dětských klinikách viděla a slyšela. A tak jsem o tom za čas začala z čirého zájmu o věc a zároveň už s jistým nadhledem, který mi dávala právě skutečná dospělost, psát. Nepřistupovala jsem k tomu ovšem stylem „tak mi teď, pane doktore, něco řekněte o slepém střevu“.
Jaký byl váš přístup?
Vždycky jsem se snažila si o každém problému nejdřív něco nastudovat, abych věděla, na co se vlastně vyptávat. No a když lékaři viděli můj zápal, začali mi vycházet vstříc. V devadesátých letech, kdy se k nám otevřenými hranicemi valily výsledky nových bádání, nové léky, metody i technologie, mi pak do medicíny otevřeli dveře dokořán. Tehdy mi naštěstí hlava ještě věrně sloužila.
Už slouží méně věrně?
Když člověk stárne, stojí ho příprava víc a víc úsilí. Studovat musíte sice stále stejně, ale pamatujete si méně.
Leze to prostě pomalejším tempem...
Leze to tragicky pomalejším tempem. Všude teď vyhlašuji, že do další knížky se už nepustím, a obvykle musím vysvětlovat proč. Proto, že mám určitou představu o tom, co by měl mít člověk ke knižnímu rozhovoru načteno a namyšleno – jenže vyhovět své vlastní laťce mě stojí čím dál větší a úpornější úsilí. Navíc si odjakživa připadám co do vzdělání nedostatečná, takže mám věčně pocit, že toho musím ještě hodně dohnat, ale začínám z toho být kapku unavená.
Zaujalo mě, že jste napsala knihu s Marianem Jelínkem, v níž se to hemží výrazy koučování, osobní rozvoj, sebevzdělávání… To jsou věci, o kterých si mnoho lidí ve vyšším věku říká, že už je nepotřebují, ne?
To je pro mě zapeklitá otázka. Pocházím totiž z rodiny, kde nikdo neměl vysokoškolské vzdělání, já byla první. Ne že by moji předci nebyli dost inteligentní, ale střídající se režimy jejich studiu nepřály. Přesto v maminčině rodině představovalo vzdělání jednu z nejvyšších hodnot. To je to jediné, co ti nikdo nesebere, opakovala mi maminka s babičkou, která bydlela s námi. Babiččiným studijním maximem byl, pravda, roční kurz psaní na stroji a stenotypie, ovšem když vařila, mívala na okenním parapetu ručně psaný sešitek s francouzskými nebo anglickými slovíčky, která si polohlasem opakovala.
Využila je vůbec?
Kdepak, po válce už nikdy nevytáhla paty ze země. Přesto jí nepřipadalo nesmyslné učit se jazyky. Když mě v roce 1956 přivedla ke své kamarádce Hildě, aby mě učila německy, bylo mi šest. Ona i maminka mi vykládaly, jak je fajn přečíst si knihu v originále a že slovíčka nikomu do hlavy sama nenaskáčou, víc se mnou o učení nediskutovaly. Pro ně to prostě byla součást všeobecného vzdělání bez ohledu na poměry. Vezměte si, kolik lidí se doteď vymlouvá na to, že k učení toho či onoho nemají tu správnou motivaci! Výmluvy…
Vzpomínáte si ještě na něco, čeho se vám v dětství dostalo a teď je vám to ku prospěchu?
Přestože jsem dětství prožívala v nepěkných dobách a byly jsme na tom finančně mizerně, maminka mi dala ochutnat od všeho možného. Brala mě na operu, balet, koncerty i na výstavy, hrály jsme ping-pong, ale taky karty, lyžovaly jsme, chodily po horách. Snažila se mi zkrátka ukázat, co všechno život nabízí – a mně tahle všehochuť nakonec vydržela celý život.
Je to ku prospěchu?
Díky tomu se nikdy nenudím a dovedu mít radost z každého zážitku. Jsem toho názoru, že úkolem rodičů je pootevřít dětem co nejvíc různých dveří, za které by mohly nakouknout a pak si vybrat ty, kam je srdce táhne. Bohužel mám pocit, že mnozí rodiče teď prostě ty dveře svým potomkům „manažersky“ určí, často ovšem bez ohledu na jejich schopnosti, vlastnosti a hlavně vztah k tomu či onomu. Kluk bude prostě hrát tenis, a basta. No a pak hraje tenis pořád pryč, to dá rozum, takže už žádná výstava, žádný koncert, žádné přenocování pod širákem… Škoda.
Rozumíte si s mladšími lidmi?
Myslím, že ano. Snad mají stejný pocit i oni. Když jsem se v roce 1990 vrátila po deseti letech práce v dětských časopisech do „velkých“ novin a časopisů, mnoho kolegů a kolegyň bylo o generaci mladších, a s řadou z nich se s potěšením stýkám dodnes. Možná proto, že jsem se snažila nechovat se k nim, pokud možno, jako jejich matka. Pomohla nejspíš i moje zvídavost: spoustu věcí jsem díky zkušenostem sice uměla líp, ale spoustu jiných uměli už líp oni – a nešlo jen o používání počítačů a dalších moderních technologií. Odmalička se nestydím ptát, pokud něco nevím, i když jde třeba o cosi, co už v životě potřebovat nebudu. Navíc si fakt nemyslím, že dřív jsme všechno dělali líp; řekněme, že jsme leccos dělali jinak. Když se mi ale něco nezamlouvá, klidně to řeknu nahlas. Pravda, zpočátku jsem k tomu kolikrát musela sbírat odvahu.
Můžete říct nějaký konkrétní příklad?
Dobrá. Mně se třeba hrubě nelíbí, když dospělé děti jaksi automaticky předpokládají, že jejich rodiče jim budou kdykoli zcela k dispozici – vždyť jsou přece v penzi. Jako by penzisti neměli už nárok na vlastní život. Na obranu takových potomků musím ale říct, že jsou v tom většinou nevinně: to rodiče v nich vyvolali dojem, že čekají jen na to, až dětičky písknou. Jedna moje známá třeba, jak se později ukázalo, nechtěla chodit ve všední den do kina, protože co kdyby ji zrovna děti potřebovaly, a odříkat program na poslední chvíli jí připadalo hloupé.
Jak takové situace řešíte vy?
Mám-li být upřímná, zamést jsem si kdysi musela i před vlastním prahem. To když mi dcera tvrdila, že s přítelem na víkend do Prahy přijedou, ale jestli přijdou na oběd, to ještě fakt neví – a byl čtvrtek. Jednoho dne mi došla trpělivost; ubezpečila jsem ji, že se na oba budu vždycky moc těšit, ráda je pozvu i na dobrý oběd, ale ohlásit se musí do středečního večera – pak si už udělám program dle svého. Ostatně, já se s nimi na návštěvě taky domlouvám s předstihem. A že pokud mě doma náhodou zastihnou, zaručuji jim leda kafe a možná krajíc chleba... To bylo řečí! Jenže najednou to začalo fungovat a já si už nepřipadala jako nějaká čekanka.
Napadá vás ještě nějaká zásada, které se držíte a může být užitečné ji znát?
Hlavně zvesela a bez skuhrání. Když někam vyrazím se „svými“ čtyřicátníky či padesátníky, snažím se nekrmit je vnoučaty ani zdravotními patáliemi.
Vyprávění o vnoučatech a nemocech bývá nejběžnější téma. Říkali mi dokonce pánové ve věku šedesát a výše, že když hledají známost, často se setkávají s tím, že většina žen hned při první schůzce povídá o vnoučatech.
Hm, to pak asi zůstane jen u prvního rande, že? Vnoučata si nechávám na povídání se svými vrstevnicemi, ale desetiminutovka většinou postačí. Ukážeme si pár čerstvých fotek, povíme si, co je u „našich“ nového a konec. Dál už mluvíme o životě svém i o tom, co pádí kolem nás. Hlavní ale je mít i nějaký jiný program než řeči: s někým hraju karty, s někým scrabble, s dalším chodím do jazzových klubů nebo na filharmonii, jsou přátelé výletoví a přátelé na kolo… A kromě toho, jak jinak, jsem šťastná pokaždé, když se vidím s vnoučaty, když je můžu pohlídat nebo s nimi někam vyrazit. Rodinné výlety jsou pak pro mě zážitkem z rodu nezapomenutelných, protože jsou vzácné, jelikož moji nejbližší žijí v zahraničí.
S vaším přístupem k životu se asi stárne docela dobře, že?
Ano. Jen toho času kdybych měla víc!
Scarlett Wilková pro i60
Renata Červenková se narodila v roce 1950. Pracovala v týdeníku Mladý svět, v deníku MF DNES, v časopisech Marianne a Reader‘s Digest. Jako publicistka se nejvíc věnovala oblasti medicíny. Je autorkou čtenářsky úspěšných knižních rozhovorů s Radkinem Honzákem Všichni žijem‘ v blázinci a s fyzioterapeutem Pavlem Kolářem Labyrint pohybu. Z angličtiny přeložila knihu oxfordského profesora psychologie Kevina Duttona Moudrost psychopatů a knihu Andyho McNaba a Kevina Duttona Psychopatův průvodce na cestě k úspěchu. Nyní je na knihkupeckých pultech její poslední kniha Život na uzdě – rozhovor s Marianem Jelínkem, bývalým hokejovým trenérem, nyní mentálním koučem a také majitelem doktorátů z kinantropologie a sportovní psychologie.
