Někdy stačí cvrnknutí do nosu, jindy aby jednoho mlátil sukovicí. Hozená rukavice v podobě výzvy napsat zážitek roku ve mně nejprve vyvolala rozpaky. O čem mám psát? Do zahraničí jsem se už dva roky nevypravila, kvůli covidu se lidem vyhýbám, společnost televize nevyhledávám, do práce sice chodím, leč tam se mezi úředníky nic pro mě význačného nestalo.
Hlavou se mi míhaly vzpomínky na letošní rok: procházky jihočeskými městy a kolem rybníků, výlety na kole známými místy, cesty vlakem na chalupu, jízdy pražskou městskou hromadnou dopravou, zveřejněný rozhovor s bývalým švagrem (Ivane alias Martine, zdravím tě), schůzky s dcerou a vnučkou nad dobrou kávou a ještě chutnějšími dortíky. Co z tohoto zdánlivě obyčejného života vybrat? Vždyť já jsem nic neobvyklého nezažila! Psát o nerudných a sobeckých lidech nerespektujících vládní nařízení? Vždyť i tyto nepříjemné zážitky se přesouvají do šuplíku s názvem: běžné to věci. A jak si tak sedím a přemýšlím, z vedlejšího pokoje se ozve skřehotání: Zelení hájové bejvali jste vy moje, bejvali jste mýho srdce potěšení. Ihned se dotazuji, co že to má znamenat? Prý, už mě dlouho neslyšel (celých patnáct minut), tak se chtěl přesvědčit, jestli žiji. Manžel. Na moji poznámku, že stačilo otevřít dveře a podívat se, zaznělo: to je od mého křesla daleko a já se chci v klidu koukat na fotbal. Jak spolu souvisí otevření dveří a fotbalové klání jsem se nedozvěděla.
Manželův klid vzal za své sledováním infarktového zápasu, můj klid rozvířilo pomyslné cvrnknutí do nosu, tedy myšlenka na zážitek roku 2021: poslední rok jedné pětiny století v manželství s člověkem, se kterým se stále a často směji. I po těch dvaceti společných letech. V naší sedmdesátníkové věkové kategorii se nedožijeme zlaté svatby, podle jakéhosi seznamu bychom mohli oslavit svatbu porcelánovou. Raději to doma nebudu zmiňovat, mohli bychom se pak brodit ve střepech talířů a hrníčků. Když už, tak ať si to užijeme!
Kdyby nás někdy někdo pozoroval a poslouchal, ihned by nám vystavil jízdenku do blázince, říkáme si, když se tak mezi sebou častujeme slovními i vizuálními legráckami. To jsem jednou přišla domů a manžel mi začal předvádět sbírku svých čepic. Trpělivě jsem sledovala, pokyvovala hlavou, chválila (hanět jsem se neodovážila, to chlapi nemají rádi). Vyprskla jsem smíchy, když si na hlavu narazil černou flísovou hučku; uši mu odstávaly, obočí nebylo vidět, navíc se začal šklebit, což komickému výrazu ještě dodalo. „Co se směješ, to je čepice pod cyklistickou helmu,“ dostalo se mi vysvětlení. „Tak to je něco jiného, myslela jsem, že to je nový pařížšký model a ty v tom půjdeš nakoupit. To by ti určitě všude uvolnili místo,“ podotkla jsem. „A ty by ses mě nezastala?“ „Kdybys takhle vypadal, omluvila bych se s tím, že vedu chovance psychiatrické nemocnice na procházku,“ vysvětlila jsem mu.
Jedni známí se nám přiznali, že nám náš vztah závidějí. „Není co, jsme obyčejná dvojice sedmdesátníků se společným dvacetiletým žitím, dobrými i horšími dny. Koukněte se kolem sebe, určitě najdete manžele žijící spolu padesát i více let,“ kontrovali jsme. „Strašné,“ prohodil manžel a dodal: „Tolik let se stejnou cizí ženskou!“ Měl štěstí, že naše známá měla plné ruce, a tak mu nic na hlavě nepřistálo.
Téma zážitku roku 2021 mě vyburcovalo k rekapitulaci uplynulých téměř dvanácti měsíců. I když nás virus zapikoloval větší část roku mezi čtyři stěny, na hráze rybníků, na lesní cestičky a do míst, kde jsme lidi potkávali co nejméně, uvědomila jsem si, že humor a legrácky určené tomu druhému nás neopustily.
Jednou v sobotu ráno jsem zakopla o práh a ozvalo se chichotání. „Nedělej ze mě nemehlo,“ požádala jsem. „Nemusím z někoho dělat něco, co už dávno je.“ To ten den pěkně začíná, pomyslela jsem si. Netrvalo dlouho, return se přímo nabízel. U veřejnoprávních zpráv začal manžel nadávat, že se ty bláboly nedají poslouchat, že už toho má dost a že se zastřelí. "Jdi ale ven na trávník, nechci pak uklízet ten binec," požádala jsem. Dopoledne ubíhalo, vařili jsme, poklízeli, klábosili. "Včera sousedka tak hlasitě řvala na děti, aby si už konečně šly vyčistit zuby, že jsem přemýšlel, že to udělám za ně a půjdu spát," prohodil manžel v přestávce luxování. Trvalo mu to dlouho, už jsem ztrácela trpělivost, když jeden kobereček uklízel asi potřetí. Rýpla jsem si: "Loudáš se s tím. A vím proč. Včera jsem četla, proč ženy pracují méně než muži. Protože všechno udělají správně hned na první pokus." Hodil po mně prachovkou. "A psali tam ještě, že muž v důchodu je pro ženu práce na celý úvazek!"
Naše slovní přestřelky jsou na denním pořádku a zpříjemňují náš život plynoucí v korytu řeky "stáří". Někdy zdánlivá maličkost v nás vyvolá doslova záchvat smíchu a řehtáme se od ucha k uchu. Po uklidnění si říkáme: kdyby nás tak někdo viděl a slyšel, ihned by na nás hodil síť. Jako nedávno. Z obýváku se začalo ozývat lkaní, štkaní, přecházalo to do vzlykotu na pozadí slov: "To je strašný, můj strejda byl mrchožrout!" Co zase blázní? Na koho si to vzpomněl? Manžel v televizi sledoval dokument zabývající se vývojem člověka. V jedné z etap se hovořilo o tom, že se naši předchůdci vrhali na mršiny. "Protože neznali oheň, tak si to maso holt nemohli ogrilovat," prohodila jsem. Věděla jsem, že jeho hlasitá reakce byl zase jeden moment k pobavení. V pikosekundě utrápený výraz z manželova obličeje zmizel.
Při odpolední siestě jsem manželovi vyprávěla, jak mě předcházející den na ulici zastavila nějaká stará paní a po delším vysvětlování jsem v ní objevila spolužačku ze střední školy. "Ta vypadala staře, chatrně, vůbec jsem ji nemohla poznat," přiznala jsem se. Místo pochopení jsem si vyslechla: "Nechci tě urazit, ale ona tebe poznala na první pohled? Víš, ty už taky nejsi růžové poupátko." To fakt potěší. "No, my dva si nemusíme nalhávat, že se za námi otočí švarný jinoch nebo sličná slečna. Pro ty nejsi partie, dnešní slečny hledají muže finačně pohledného. A k tomu máš hodně daleko."
Někde jsem četla, že humor je nejlepší náplast na rány života. Můj nejlepší nejen letošní zážitek je společný život s člověkem, se kterým se stále směji. Se kterým nemusím otrhávat lístky kopretiny a hledat odpověď na otázku: Má mě rád? Nemá mě rád? A to mě neomrzí.
