Můj zážitek

Vážím si lidí, kteří provádějí genealogické pátrání. Pracovala jsem léta ve Vojenském ústředním archivu, kde bylo možno najít alespoň osobní dokumentaci se vztahem k 1. světové válce (tzv. vojenské kmenové listy, případně kvalifikační listiny důstojníků), ale do pátrání po vlastních předcích jsem se hlouběji nepustila, znám jen dvě až tři generace.

Zajímavé vyprávění.

Když ono nejhezčí je na tom právě to hledání :-)

Minulost mých předků mně velmi zajímá. Když mně bylo 15 let, ukázal mně bratr mého dědy rodinnou kroniku rodu Soukupů za 300 let. Mí předci sloužili na panství Černínů v okoli zámku Kozel blízko Plzně jako šafáři. Okamžitě mně tak došlo, proč jsem vždy hledal povolání, kde jsem se nemusel dřít a proč mně evoluce trochu zkrátila mé ruce, na kterých jsem neměl nikdy mozoly.

moc hezký a moc zajímavý článek! já jsem měla kliku, když jsem začala pátrat... Rodina po mamince se v místě usídlila a staletí se z místa nepohnula (z téhož statku). To se podařilo až bolševikům. A tak se mi pátralo v matrikách snadno. A ještě větší kliku jsem měla, když jsem narazila na tento rodokmen jako vedlejší větev jiného :-) Pro zajímavost: devadesátdevět procent předků zemřelo na vodu na plicích... on ten korónový zápal plic není až taková rarita...