Kočičí pohádková nepohádka

"Waldo, Waldemare! Probuď se, zaspali jsme. Už slyším auto, naše paničky se vrátily z výletu a určitě se tu ještě zastaví i Dáša". Mourovatá Babeta a její bráška sedí na okenním parapetu a vyhlížejí ven. Svou někdejší pečovatelku z kočičího útulku si stále pamatují.

Vcházíme do bytu všechny tři - Dáša, Zuzka a já. Walda si nechá od Dáši pohladit svůj krásně mramorovaný kožíšek, patřil k jejím oblíbeným kocourkům. Pak už Dáša odjíždí domů - ke svým kočičím nalezencům.
Babeta s Waldou povečeřeli a už odpočívají. Kočka mi zničehonic vyskočí na klín, takže teď už bude následovat jako obvykle jen kočičí pohádka.
"Tak, kočky, dnes nebude ani Garfield, ani Kocour v botách. Dnes bude pohádka-nepohádka."

Před třemi, možná čtyřmi lety se v blízkém jihočeském městečku objevil kocour. Dostal se do vilky na samém okraji městečka, říkali mu Alíš a zřejmě se mu žilo docela dobře. Příroda však chtěla, aby nebyl sám, a tak jednoho dne zmizel. Po čase se opět objevil. Úbytek váhy snadno dohonil, jeho mramorovaný kožíšek se leskl. Uplynul snad měsíc - dva a Alíš si přivedl kočičí nevěstu se čtyřmi dětmi. Podle neobvyklé kresby srsti bylo jasné, že to jsou jeho potomci. Alíš se tedy jako správný otec postaral, aby neměli hlad. Alíšovi majitelé je po úvaze přijali. Kočičí máma dostala jméno Aiša. Dětičky za pár týdnů povyrostly a majitelé si začali říkat, co s tolika kočkami dál. Nejlepší bude odnést je někam do přírody, tam se uživí. V malém městečku se ale jen tak něco neutají. Než to stačili udělat, dozvěděla se to Dáša a odnesla všechna koťata do svého útulku. (Už jste, Waldo a Babetko, přišli na to, že vyprávím o vás? Ano, máte ještě jednoho bratra a sestru...)

Ale pohádka ještě zdaleka nekončí. Dáša se od další ochranářky a známého veterináře dozvěděla, že v Praze bydlí dvě paní, které mnoho let chovaly kočky a přišly nedávno o kocourka, který jim z řady předchozích miláčků zbyl jako poslední. Ty prý velice touží po dvou dalších kočkách (Abyste dál rozuměli, ty dvě ženy z Prahy se jmenovaly Zuzka a Marcela). Stačila dohoda a pak už následoval odvoz dvou koťat - tedy vás - do nového domova. Teprve u nás jste dostali svá jména Babeta a Waldemar.

Jestlipak si vůbec ještě na příchod do nového bydliště pamatujete? Stejně tak na všechny lumpárny, co jste provedli - poškrábané tapety, potrhané záclony, rozbité hrnky, talířky a kdovíco ještě. Ale také na projevovanou "kočičí lásku", přítulnost, uklidňování, dodávání energie ve špatných dnech....
A co vaši sourozenci? Kočička zůstala u Dáši a kocourka si vzal Dášin syn. Určitě se jim tam líbí.

A překvapení nakonec:
Na "výletě" nás Dáša dovezla do vaší rodné obce, kde stále žijí oba vaši rodiče, Waldovi podobný Alíš s výraznou kresbou srsti a Babetě podobná Aiša - "mourinka". Mají se podle všeho dobře, jen další koťátka už spolu mít nebudou...

"Kočky, vy jste mi tu mezitím usnuly. Tak tedy naše Pohádka-nepohádka zatím končí. Ale protože váš příběh není vůbec vymyšlený, tak zítra, až se probudíte, můžete zase ve všem, co je vám vlastní, pokračovat. Bez vás bychom přišly o mnoho krásných chvil. Věřím i tomu, že kočky svou přítomností léčí - alespoň vy dva určitě."