Mé praktiky a samostudium byly psychicky i fyzicky náročné, ale láska je láska. Jak se zpívá v muzikálu Kdyby tisíc klarinetů: "Je nebezpečné dotýkat se hvězd, na zem spadlých, jo na zem spadlých, z nebe, je nebezpečné dotýkat se tebe."
Totiž, ze začátku jsem si myslela, že to jen tak pinkám, že to dělám jen tak pro zdraví, a jen tak pro zábavu, nebo že jen tak jdu na pokec, nebo se jen tak projít... A najednou jsem v tom byla až po uši! Zamilovaná jako v osmnácti. Doma jsem si vydyndala k novému vztahu a svému miláčkovi podmíněný souhlas. Že tedy ano, ať si za ním chodím, ale jen když zůstanu stát nohama na zemi (zkrátka budu normálně fungovat a hlavně se u golfu fyzicky nezničím).
A tak jsem za ním chodila. Na hřištích jsem se potkávala s řadou nových lidí. Veselých i zachmuřených, povídavých i mlčenlivých, dobrých i méně dobrých hráčů, hodně zamilovaných i těch, co pro ně golf až tak moc neznamená. Sem tam jsem se přihlásila do turnaje, vyslechla spoustu rad.
Švih jsem se pokoušela najít marně. Bezostyšně se přede mnou schovával. A když jsem měla pocit, že jsem ho chytla za šos, utekl a zdálky se na mě šklebil.
Na konci sezóny jsem se na hřišti potkala s Karlem. Dodatečně je mi jasné, že se golfový pánbůh už na to mé trápení nemohl dívat a rozhodl se věci pošťouchnout, než se mu úplně oddělám. Karel se stal významným dvěma větami: "Znám trenérku, co tě to naučí. Dám ti její číslo." Já vím, vypadá to, že Karel zahrál v mém životě jen štěk. Opak je pravdou.
A tak jsem, před předloňskými Vánocemi, poprvé stála u trenérky v kóji. A za svou blonďatou učitelkou chodím dodnes. Začala se mnou znovu. Úplně od začátku. Nevím, jak to dokázala, ale kousek po kousku pomalu skládala puzzle mého golfového švihu. Každý dílek jsme obraceli v ruce tak dlouho, dokud jsem skutečně nepochopila, co mám udělat a nebyla schopná to zopakovat. A já jsem, šťastná jako blecha, konečně zažila, že když udělám to a to, míček udělá to a to. A když udělám něco jinak, míček se chová také jinak. Zažila jsem to, čemu se říká "mít kontrolu nad holí".
Myslím, že pro každého stvořil Bůh pár dalších lidí, kteří k němu patří. Lidí, kteří ho v životě posunou tím, že mu otevřou srdce. Pár lidí, kteří ho hluboce inspirují. Někdy zůstanou s člověkem chvíli, jindy celý život. Má učitelka byla také mistryní republiky, a golf jí teče v žilách. Ten pravý golf, ten poctivý, co si na nic nehraje a nepředvádí se. Ten mámivý. Když jdeme hřištěm anebo odpočívám v boxu mezi sérií ran, o golfu mi vypráví. Povídá o hráčích, co byli nebo jsou, o historii golfu i jednotlivých hřišť, jak se hraje "venku" a i "veselé příhody z natáčení". Vypráví i o sobě. Že ví, co je špatná rána a jak se zkouší v takovou chvíli "srovnat". Učí mě hrát na vítězství, protože k tomu nestačí technicky dokonalý švih. Vštěpuje mi psaná i nepsaná golfová pravidla. A já se na ní zbožně dívám a nasávám od ní golf jako houba.
Mezi trenérem golfu a golfovým učitelem je galaktický rozdíl. Pro trenéra jste "jen" klient. Pro učitele jste ten, do kterého vložil naději. Že si zasloužíte jeho energii, se kterou vám předá to nejlepší, co umí a ví. To se nedá zaplatit. Moje učitelka golfu není moc osobní, je spíše po anglicku rezervovaná. Že do mě tu naději vložila, jsem poznala až po čase. Jednou se jen tak zamyslela, pak na mě koukla a povídá: "A víš, že ty jsi jediná ženská, kterou jsem kdy trénovala, která má golf fakt ráda?", pousmála se. "No nic, pořádně si stoupni, zatlač nohy do podložky. Víc!".
A to je konec mého vyprávění. Ale není to konec příběhu...
---
„Golf je hádanka bez odpovědi. Hrál jsem tuto hru 50 let a stále nemám nejmenší tušení, jak hrát.“ – Gary Player
