Zatímco drtivá většina současné omladiny virtuálně hlomozí na sociálních sítích, já patřím k části člověčenstva, který tento způsob komunikace odmítá, nepodporuje a nezúčastňuje se. Netoužím poskytovat informace o složení svého snídaňového jídelníčku, nebo o termínu prohlídky u očního lékaře. A už vůbec nechci světu předkládat fotografie ze soukromého života. Nerozjímám, zda bych se chovala jinak, kdybych potřebovala dát světu vědět, co že to vyrábím, opravuji, o čem to rozhoduji, co posuzuji. Ne, jsem ve věku, kdy za pár měsíců skončím s aktivními pracovními povinnostmi u zaměstnavatele, snad už posledního v mém životě, a budu se více věnovat tomu, na co mi v předcházejících letech zbývalo někdy hodně málo času. - Jakmile jsem se myšlenkami ve svých úvahách dostala až sem, nevybavily se mi činnosti, kterými se chci později zabývat. Ale článek o údajném posledním přání Alexandra Velikého. Neměl jedno, ale hned tři přání:
"Až zemřu,
1. ať nejlepší lékaři nesou mou rakev.
2. Celé mé nashromážděné bohatství, peníze, zlato, drahé kameny, ať jsou rozsypány podél cesty ke hřbitovu.
3. Mé ruce budou volné a budou viset ven z rakve tak, aby je všichni viděli."
Při prvním čtení jsem se za třetím přáním zarazila. Co tím chtěl říci? Odpověď jsem dostala v následujících řádcích:
"1. Chci, aby ti nejlepší lékaři nesli mou rakev na důkaz toho, že až nadejde čas podívat se smrti do očí, tak ani ti nejlepší lékaři na světě nemají tu moc uzdravovat.
2. Chci, aby silnice vedoucí na hřbitov byla pokryta mými poklady tak, aby každý viděl, že materiální bohatství získané na zemi, zůstane na zemi.
3. Chci, aby když mě ponesou, se mé ruce houpaly volně ve větru, a to proto, aby lidé pochopili, že jsme přišli na tento svět s holýma rukama a s holýma rukama ho opouštíme a že ten nejcennější poklad ze všeho jsme si již vyčerpali, a to je čas. Do hrobu si nevezmeme žádné materiální bohatství. Čas je naším nejcennějším pokladem, protože je omezený. Umíme si nastřádat velké bohatství, ale neumíme si vyprodukovat více času."
Neví se, zda autorem těchto myšlenek je právě Alexandr Veliký. Ale i kdyby nebyl, jejich obsah má pro našince velký význam.
"Nemám čas," - věta, kterou mnoho rodičů odbyde své dítě, které se dožaduje pozornosti. "Nemám čas, musím být v práci," - odpoví dospělý syn své matce, která svoje dny na tomto světě dožívá v domově důchodců a jejím jediným přáním je trávit chvíle ve společnosti svých blízkých. Na náhrobky některých úspěchaných jedinců by se po jejich skonu mohl zaskvět nápis: "Zde leží člověk, který většinu svého života trdil, že NEMÁ ČAS." Jenže, vykládejte dnes lidem, že si mají život zařídit tak, aby měli čas nejen na povinnosti, ale i na zábavu, zájmy a hlavně na své příbuzné, známé a přátele. Jako kdyby nás viděl Seneca, římský filosof: "Zatímco ztrácíme svůj čas váháním a odkládáním, život utíká."
Povzdychnu si: člověk bere jako samozřejmost, že času je hodně. I když jsme na světě každý jenom na návštěvě. O čase, o jeho využívání, zneužívání, mrhání, o hodinách etc. toho bylo napsáno hodně. Nebudu nosit dříví do lesa, ani sovy do Athén, tedy pouštět se do analýz a sběru dat na téma čas. Jenom si občas připomenu zajímavé myšlenky těch, kteří slovem, znalostmi, vědomostmi, rozhledem i soudností přispěli k našemu bytí měrou menší i větší. Třeba ještě jednou Seneca: „Čas léčí rány, které nemůže vyléčit rozum.“ Vždyť s touto myšlenkou se setkáváme velmi často. Nebo Gilbert Cesbron, francouzský spisovatel: „Od člověka, který vás miluje, čekáte především čas, jediná věc, kterou peníze nenahradí.“
Poučovat ostatní, jak mají naložit s vlastním časem, nehodlám. Sama se musím občas doslova zastavit a přehodnotit svoje plány, jak se moderně říká - stanovit priority. A to s ohledem na fakt, že nevím, kolik času mi na zeměkouli ještě zbývá. Čas, který chci využít pro sebe i své blízké smysluplně. Snad nejlépe to pro mě vyjádřil Albert Einstein:
"Existuje tisíce způsobů, jak zabít čas, ale žádný, jak ho vzkřísit.“
Zdroj:
