Název souostroví v češtině znamená Ovčí ostrovy, a to nikoliv náhodou. Všudypřítomné ovce zdánlivě nikomu nepatří, ale v říjnu na ně pořádají jejich majitelé doslova hony. Velké skupiny lidí nahánějí s pomocí psů ovce do ohrad. Téměř všichni obyvatelé mají nějaké ovce, ale jejich chov je v naprosté většině případů pouhým koníčkem. Nejedná se tedy o ekonomickou aktivitu. Ovce se většinou chovají na maso pro vlastní spotřebu, ale rovněž na vlnu, ze které faerské ženy tvoří nádherné pletené výrobky. Nejen během dlouhých zimních večerů místní ženy pletou doma, ale třeba i v kavárnách. Jak jsme mohli sami vidět, vytvářejí pletařské “kroužky” a setkávají se při pití kávy, kdy si povídají a zároveň pletou. Jejich tvorbu jsme si mohli prohlédnout v malé útulné galerii v městečku Fuglafjørður na ostrově Eysturoy. Kromě skopového se obyvatelé Faerských ostrovů na zimu zásobují i masem velryb. Tento z našeho hlediska barbarský lov, kdy jsou velryby nahnány do zátoky a dost nehumánně zabíjeny, je jedním z důvodů, proč Faeřané nevstoupili do Evropské unie. Tento masakr se naštěstí konal až po našem pobytu, nicméně pohled na zátoku do ruda zbarvenou krví nebohých kytovců vzbudil rozhořčení nejen ochránců zvířat na celém světě. Faeřané však tvrdí, že se jedná o jejich národní tradici a nehodlají se jí vzdát. Maso z ulovených velryb si spravedlivě rozdělují.
V době “covidové” je vstup do země velmi přísně kontrolován, všichni nově příchozí musí hned po příletu podstoupit PCR test, vše bylo skvěle organizováno. Další test nás čekal za 4 dny po příletu. Přímo z auta a opět dokonalá organizace. Díky tomu ale na ostrovech nikdo nenosil roušky a i my jsme se tam cítili zcela bezpečně jako před covidem-19.
Faerské ostrovy se skládají z 18 hlavních ostrovů, z nichž jsme navštívili ty, kam bylo možné dojet autem bez trajektu. Bylo jich celkem šest. Letiště postavené britskou armádou za druhé světové války se nachází na ostrově Vágar. S největším ostrovem Streymoy je spojen jedním ze tří podmořských tunelů na Faerských ostrovech. Za průjezd se platí, cesta zpět je zdarma. Projeli jsme si všechny tunely a nutno poznamenat, že se nám to velmi líbilo. Když se vjíždělo pod moře, byl strop tunelu znázorněn jako mořské vlny. Tunel mezi ostrovy Streymoy a Eysturoy je jediný podmořský tunel na světě s kruhovým objezdem. Ostrov Vágar se nám zdál méně zajímavý pouze do té doby, než jsme objevili jeho západní část. Po průjezdu tunelem pod horou jsme se ocitli v nádherném údolí s vesničkou Gásadalur obklopenou nejvyššími horami na Vágaru. Má pouze 17 obyvatel. Měla tam být restaurace, která byla ovšem z důvodu nedostatku hostů v době “covidové” zavřena. Příliš nám to nevadilo, protože ceny jsou na Faerských ostrovech tak vysoké, že oběd pro dva by nás vyšel na čtyři tisíce našich korun. Dostali jsme alespoň horký čaj. Jeden za sto padesát korun. Bylo ho zapotřebí, protože Faerské ostrovy nejsou ani v létě vhodné pro milovníky teplého počasí. Posilněni čajem jsme se vydali na útes nad vesnicí, odkud byl panoramatický výhled na ostrov Mykines. Nás však nejvíce zaujalo pozorování ptáků na útesu. Občas kolem nás prolétl papuchalk severní (Fratercula arctica), který v ptačím světě drží zajímavý primát. Pro zbavování se parazitů, především klíšťat, totiž používá klacíky. Použití nástrojů je u těchto ptáků pozoruhodné, protože jinak jsou považováni za hloupé, neboť se nechají lovit ve velkém a dají se jim snadno vybírat vejce. Lov ptáků na útesu a vybírání jejich vajec je další poněkud barbarskou tradicí Faeřanů. Způsob lovu je však zajímavý. Lovec je spouštěn v koši na útes, přičemž visí na provaze připevněném na kládě. Dnes je k tomu nutné zvláštní povolení. My jsme ovšem byli okouzleni charakteristickým klouzavým letem papuchalků a smíšenou vůní moře a sena na louce vedle útesu.
Ubytováni jsme byli v Hoisvíku na předměstí hlavního města Tórshavn, jehož název znamená přístav boha Thora. Málokdy ví, že anglické slovo “Thursday” (čtvrtek) má stejný původ jako hlavní město Faerských ostrovů – v obou případech se jedná o vikingského boha hromu. Anglický čtvrtek je tedy “Thor's Day” neboli den Thora. Stejné je to i v němčině – Donnerstag. Naše ubytování bylo kupodivu levné. Za prostorný apartmán jsme platili méně než naši přátelé v Česku za chatu na Vysočině. Před cestou jsme měli trochu obavy z chladu, ale apartmán byl ve skutečnosti vytápěn 24 hodin denně, přičemž bylo dokonce zakázáno vypínat topení. S majitelem jsme se náhodou setkali už na letišti v Kodani. Letěl z Kataru. Domnívali jsme se, že tam byl na dovolené. Lepšího hostitele jsme si těžko mohli přát. Později jsme rovněž pochopili, proč bylo ubytování tak levné. Jens totiž nepotřebuje peníze. Většinu času tráví jako kapitán obří lodě v Kataru v Perském zálivu a vydělává přibližně tolik co špičkový pilot. Díky mořeplavecké tradici zděděné od vikingských předků pracuje na celém světě stejným způsobem 600 Faeřanů. Když nám poslal odkaz na Whatsapp na video představující jeho loď FSA Africa, začali jsme si ho nesmírně vážit. Jeho loď byla původně tanker na přepravu ropy, ale posléze byla v Dubaji za 18 měsíců přestavěna na plovoucí skladiště vytěžené ropy, ze kterého je tato surovina přečerpávána do obřích exportních tankerů. Každý den zpracuje množství ropy odpovídající denní spotřebě Řecka. Dokáže skladovat náklad sedmkrát těžší, než je její hmotnost. Je dvakrát větší než obří výletní lodě, které pojmou 5 000 turistů. Je dlouhá 380 metrů, což odpovídá čtyřem fotbalovým hřištím. Jedná se o největší plavidlo tohoto typu na světě. Nechtělo se nám věřit, že kapitánem této lodi je ten skromný člověk, který stál před námi. Jeho největším přáním bylo, aby se nám v jeho zemi líbilo. Protože jsme museli čekat na výsledek PCR testu, jeho žena nám nakoupila, Jens sehnal místní SIM kartu, kterou nám sám naistaloval. Peníze si žádné nevzali. Dozvěděli jsme se, že všechny domy v Hoisvíku jsou vytápěny centrálně ze spalovny odpadu. Po celou dobu pobytu jsme se stravovali v nedaleké samoobslužné jídelně, kde byly ceny na naší úrovni. Nakupovali jsme v místním supermarketu a rychle jsme si zvykli na místní potraviny, mezi nimiž vynikaly rybí speciality.
Thorshavn je krásné městečko s malebným přístavem a zajímavým starým městem. Byli jsme v něm několikrát. Nejvíce nás zaujalo sídlo premiéra a budova parlamentu. V obou případech se jednalo o velmi skromné objekty s typickou faerskou střechou porostlou drny trávy. Najíst se v Thorshavnu nebylo jednoduché. V restauracích byly neskutečně vysoké ceny a levnější samooslužné bary byly beznadějně obsazené. Na jižním cípu ostrova Streymoy se ve vesnici Kirkjubøur nachází zřícenina katedrály St. Magnus. Je to největší středověký objekt na Faerských ostrovech. Asi nejnavštěvovanějším místem na ostrovech je starobylá vesnice Saksun. Už cesta k ní podél severské říčky úzkou silničkou byla zážitkem. Vesnice působí dojmem skansenu, zdá se, že není obydlená. Domy jsou opět porostlé drny trávy a pohledy do krajiny jsou úchvatné. Překvapením na ostrově Streymoy je vesnice Tjørnuvík. Na konci dlouhé zátoky se nachází známé středisko surfařů. I sem vedla velmi úzká silnice, takže manžel musel neustále odhadovat vzdálenost od protijedoucího auta a rozhodovat se, na kterém vyhýbacím místě na něj počkat. Jediný slunečný den jsme zažili na výletě do městečka Vestmana, odkud vyjíždějí turistické lodě na útesy pozorovat ptáky.
Příroda na Faerských ostrovech je nehostinná. Ostrovy jsou hornaté a skalnaté, nejsou zde téměř žádné lesy, ovce se pasou na svazích porostlých svěže zelenou travou. Jediný lesík se nachází uprostřed hlavního města, očividně uměle vysázený. Je to vlhký lesní porost s kapradím a lišejníky, kterým protéká průzračně čistý potok. Procházka je krátká, ale příjemná. Počasí je téměř stejné po celý rok, často prší a jsou mlhy. Téměř neustále fouká silný vítr. V průměru prší nebo sněží 210 dní v roce. Průměrné letní teploty se pohybují od 9,5 do 10,5 stupňů a v zimě od 3 do 4 stupňů. V zimě panují nekonečné noci. V tak nepřívětivém vnějším prostředí je velmi důležité teplo domova. Večer jsme z okna nahlíželi do domácností v bytech přes ulici a z každého z nich vyzařovala pohoda a klid.
Druhý největší ostrov je Eysturoy. Lze se na něj dostat buď tunelem nebo dlouhou objížďkou podél východního pobřeží ostrova Streymoy, kterou jsme zvolili. Jeli jsme se podívat do vesnice Gyógv, která leží na severovýchodním cípu ostrova Eysturoy. Vesnice nese název podle 200 metrů dlouhé mořské soutěsky a má pouhých 49 obyvatel. Jeli jsme přes větší obec Eiði, za kterou následovala nejdrsnější a nejstudenější krajina, se kterou jsme na Faerských ostrovech setkali. Jak se můj manžel dozvěděl na setkání s věhlasným místním lingvistou Jógvanem í Lon Jacobsenem na univerzitě v Thórshavnu, které mu zprostředkoval náš hostitel Jens, hláska “ð” ve slově Eiði se na rozdíl od islandštiny již ve faerštině nevyslovuje. Hláska “í” v příjmení Jógvana odpovídá německému “von”. Islandština a faerština jsou si podobné asi jako čeština a polština. Podle tohoto univerzitního profesora hrozí faerštině největší nebezpečí nikoliv od dánštiny, která se vyučuje na škole a je oficiálním jazykem země, ale spíše od angličtiny, kterou upřednostňuje mladá generace. Přestože se v rodinách doma mluví výhradně faersky, profesor se obává podobného údělu, který potkal starou skandinávštinu (Old Norse) na skotských Shetlandských ostrovech, kde se dnes mluví anglicky, ačkoliv většina místních názvů má staroskandinávský původ. Na zpáteční cestě jsme si zajeli do další typické vesničky Elduvík a vrátili se tunelem do Thorshavnu.
Projeli jsme si i tři menší vzdálenější ostrovy, kam se lze dostat bez trajektu. Na ostrov Kunoy se dostaneme přes druhé největší město ostrovů Klaksvík (5 000 obyvatel) na ostrově Borðoy. Na Kunoy jsou pouze dvě vesnice. Po průjezdu neosvětleným tunelem se ocitáme ve stejnojmenné vesnici Kunoy (77 obyvatel). Za úzkým průlivem vidíme ostrov Kalsoy. U jednoho domu postávají dva místní obyvatelé a o něčem diskutují. Navázat s někým kontakt zde není jednoduché. Potomci Vikingů jsou dost uzavření. Obyvatelstvo Faerských ostrovů je dost jednolité, přistěhovalců je zde málo. 7% obyvatel jsou Dánové. Žije zde rovněž přibližně 300 filipínských a thajských žen, které si zřejmě faerští muži přivezli z dovolené v teplých krajích. Jednu z nich jsme viděli v thajské restauraci. Úsměv typický pro jihovýchodní Asii v místním sychravém počasí však již dávno ztratila. Muslimů je na Faerských ostrovech 23.
Na ostrově Borðoy jsme se prašnou silničkou dostali do nejmenší vesnice na ostrovech s názvem Múli. Byla založena již ve třináctém století a stala se poslední obcí na souostroví, kam byla v roce 1970 zavedena elektřina. Od roku 2002 je považována za opuštěnou, ačkoliv jsou zde dodnes evidováni čtyři stálí obyvatelé. V létě sem někteří z nich jezdí na chalupu. Zbylé domy se nám zdály dobře udržované a viděli jsme starší pár, který sušil zvláštním způsobem seno. Nedělali kupky, ale trávu nahazovali na jakési stojany. Za vesnicí jsme objevili zbytek důmyslného vrátku, na kterém byli dříve spouštěni lovci ptáků a sběrači ptačích vajec na útes.
Posledním navštíveným ostrovem byl Viðoy, který je se sousedním ostrovem Borðoy spojen náspem se silničkou. V jeho severní části leží větší vesnice Viðareiði, což je nejseverněji položené obydlené místo na Faerských ostrovech. Je zde významný kostel zničený v bouři v sedmnáctém století a znovu postavený v roce 1892 s britskou pomocí jako poděkování za záchranu ztroskotané britské lodi v roce 1847. Pro nás bylo důležité, že jako téměř všude na Faerských ostrovech byly i na tomto konci světa k dispozici kvalitní toalety.
Náš útulný apartmán v Hoisvíku jsme neradi opouštěli, ale na druhou stranu jsme se těšili na zbytek našeho léta. Cestou zpět jsme měli volný den v Kodani, jejíž parky a historické památky jsme si ve slunečný den pěšky prošli.
