Děti trápí úzkosti. Starší generace se diví: Proč? Vždyť se mají dobře
FOTO: Pixabay

Děti trápí úzkosti. Starší generace se diví: Proč? Vždyť se mají dobře

27. 1. 2022

Rodiče školáků si čím dál více stěžují, že se zhoršuje psychická kondice jejich dětí. Ty trápí  úzkosti, strach, smutek. Prarodiče to zpravidla nechápou, protože ve srovnání s dobou jejich dětství se dle jejich mínění dnešní kluci a holky mají skvěle.

Podle terapeutů, psychologů a psychiatrů z Národního ústavu dětského zdraví a Národního pedagogického institutu vzrostl počet dětí s psychickými problémy v době pandemie až desetinásobně. Může za to především fakt, že nemohly delší dobu chodit do škol, byly odloučeny od spolužáků, přišly o své koníčky, různé kurzy, sportovní kroužky a podobně, čímž ztratily pravidelný rytmus, denní návyky, povinnosti. V mnoha rodinách je nyní psychický stav dětí čím dál více rozebírané téma.

Dvanáctiletá Tereza z Prahy nedávno s mámou byla u psychologa, čekaly na volný termín u něj tři měsíce. „Terka se moc změnila. Mlčí, kouká do notebooku, tvrdí, že se učí, ale má čím dál horší známky. Učitel mi řekl, že distanční výuku vůbec nezvládala, přestože jsem jí koupili nový notebook a zařídili rychlejší internet. Je pořád smutná a i když už se dá chodit ven a na akce, stále sedí doma. Říká, že ani její kamarádky nikam nechodí, což mi jejich mámy potvrdily. Je z nich divná generace, smutná, úzkostlivá,“ vypráví její matka. Psycholog jí řekl, že úzkosti jsou častým následkem toho, že děti ztratily osobní kontakt s kamarády, s reálným životem. „Jenže ona o osobní kontakt už ani nestojí. Když jsem jí řekla, ať si pozve kámošky domů nebo ať někam jdou, zeptala se: proč? Ona je nepotřebuje, ony na sebe čučí přes počítač a sdělují si, jak se cítí mizerně,“ tvrdí Terezina máma a vzpomíná na dobu svého dětství, kdy , kdy ona naopak stále běhala s kamarády venku.

Její babička, bývalá učitelka, Ludmila, se chováním vnučky velmi trápí a říká: „Pořád nyní čtu o psychických problémech dětí. Vím, žijí jiné životy, než byly ty naše a covidová doba, kdy nemohly do školy, jim dala zabrat. Na druhé straně, dříve přece za války lidé měli problémy daleko větší. A děti nějak fungovaly. Mám kamarádku, kterou komunisté v padesátých letech vystěhovali s mámou a sestřičkou do pohraničí, do rozpadlého domu, zatímco její táta byl zavřený. Co ta měla říkat? To by se musela zhroutit úplně. A co děti, které ve válce přišly o rodiče? Vždyť my jsme zažívali každodenní strachy, úzkosti. Jen se o tom tak nemluvilo.“

Mnoha lidem vyššího věku je sice nespokojených vnoučat líto a chápou, že pro ně covidová doba byla těžkou zátěží, přesto často zmiňují názor, že jde o jeden z důsledků současného kultu dětí, který společnost ovládá. „Nedovedu si představit, že bych tátovi jako kluk řekl, že se cítím smutně, že mám strach, úzkosti. Na něco takového nebyl čas a nikoho to nezajímalo, takže jsem nad tím asi vůbec nepřemýšlel. Nemám pocit, že by mě rodiče pozorovali a ptali se mě, jak se cítím,“ přemítá jednasedmdesátiletý Václav, který ovšem podotýká, že jeho dětství bylo pěkné a vyrůstal v harmonickém prostředí. „Jen jsme se tak nepatlali v pocitech,“ tvrdí.

Na druhé straně, rodiče a učitelé se shodují, že současné děti jsou citlivé a se současnými změnami způsobenými pandemií se nedovedou vyrovnat. „Na děti dopadá změna režimu, pokud jsou ve věku, kdy je pro ně důležité mít okruh přátel. Také mají obavy o zdraví rodičů, prarodičů, kteří často sami trpí psychickými problémy a děti je vnímají. Už dříve nestabilní rodiny tráví více času pohromadě a to vede k eskalaci různých konfliktů,“ popsal covidovou dobu Petr Winkler z Národního ústavu pro duševní zdraví.

„Obrací se na nás o třetinu více dětí a mladých lidí než dříve. Mnozí cítili úzkost, když se měli vrátit do školy, do níž dlouho nechodili. Měli strach z neúspěchu, z toho, že nezvládnou učivo, protože se při distanční výuce nemohli porovnávat s vrstevníky,“ uvedla Jana Levová, která vede společnost Spondea, jež se zabývá pomoci rodinám v krizových situacích.

V jedné ostravské rodině před časem řešili podobný případ. Desetiletá dívenka se silně zhoršila ve škole, byla smutná, uzavřená, plačtivá. Dříve přitom bývala veselá a s maminkou si povídala. Nyní jí téměř ani neodpovídala na otázky. Její babička s dědečkem tvrdili, že je to důsledek příliš volné výchovy. „Říkali jsme, že se jí asi blíží puberta, frackovatí a nestojíme jí ani za pozdrav, natož aby si s náma povídala. Všechno má, všichni kolem ní skáčou, neváží si toho. Jenže jednou jsme byli na návštěvě, ona byla zavřená v pokoji a já tam za ní večer zašla. Byla smutná, slzičky v očích. Když jsem se ptala, co ji trápí, řekla, že se bojí, že s dědou umřeme, protože covid zabíjí staré lidi. Já tam stála jako opařená. Ona se o nás bála a my to zlehčovali. Uvědomila jsem si, že děti opravdu mohou mít trápení, o kterých my dospělí nevíme. I když, mám pocit, že my v dětství tak přecitlivělí nebyli,“ říká Ludmila.

Psychický stav dětí je nyní velké téma, které řeší spousta rodin. A srovnání toho, jak různé generace přistupovaly k řešení problémů, se tedy logicky nabízí. Nikdo se ovšem nemůže divit dříve narozeným, kteří mají za sebou doby, kdy jim život výrazně zkomplikovaly různé historické události, že jim nepřipadá jako důvod ke zhroucení skutečnost, že dítě nechodilo do školy nebo na fotbal. Jenže, výchova dětí a přístup k nim, bylo, je a bude téma, ve kterém se rodiče a prarodiče neshodnou poměrně často.

děti rodina vnoučata
Hodnocení:
(5 b. / 6 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Kozlová
Základní problém vidím v tom, že my (dnes 70 letí) jsme jako děti nebyli ovlivňováni médii, tj. televizí, telefony, virtuálními hrami, atd. Byli jsme dětmi, které si hrály společně a vždy VENKU skoro za jakéhokoliv počasí a hlavně celé odpoledne (ve všední dny) nebo celý den o nedělích... Žili jsme a hráli jsme si v dětském světě. Neútočily na nás ze všech stran informace, doprovázené hroznými obrazy televize nebo jiných médií. Žily jsme ve světě svých vrstevníků, ne ve světě dospělých, a proto jsme se netrápili starostmi dospělých - tak jak je tomu v současném světě. Děti jsou příliš brzy "zatahovány" do krutého světa dospělých, a proto trpí depresemi a smutkem, protože nejsou schopny pochopit současný krutý svět. Dětem chybí dětství bez starostí, bez nátlaku pedagogů a třeba i dnešních rodičů na zvládání učiva ve škole. Dnešní doba doslova ukradla dětem šťastné a bezstarostné dětství při společných dětských hrách venku v přírodě!
Alena Gebauerová
Vina na strane rady rodicu, detem se nevenuji, jsou radi, kdy si prave pusti ten pc nebo mobil. Proc s nimi nepodnikaji vychazky, vylety, nevzdelavaji je. Vidim to na sidlisti. Pred hospodou nevo uvnitr plno deti az do noci, krasne hridte v nedakelem lese zeje prazdnoutou, znam deti co nikdy nebyly v zoo nebo botanicke zahrade. Maminky sedi v pizerii do obeda, pak koup pizzu domu. Jak krasne mladi jsem mela ja bez telefonu i pc, nebylli jsme otyli, byli jsme zdravi.
Jindřich Berka
Dobrý den, žádný covid, myslím spíše a jako pedagog to i vidím, může za to rodina. Myslíte si, že když je doma veselo, tak děti jsou smutní???? Já nikoliv. Jindra
Daniela Řeřichová
Povídáte si s dětmi školního věku? Víte, o čem přemýšlejí a co je trápí? Čemu a komu mají věřit? Jaké hodnoty mají vyznávat? Často je zklamou vlastní rodiče, o společenské situaci nemluvě. Do jejich sociálních vazeb zasahuje již třetím rokem covid. Na co se mohou těšit? Prosím o trochu empatie. Dcera pracuje jako psychoterapeutka a nestíhá. Ty děti nejsou rozmazlené, ale poraněné na duši.
Jitka Caklová
Každý se k dospělosti dopracoval jinak. Bála jsem se jen o rodiče, právě v důsledku strašení válkou, to ano. Rodiče jsem neslyšela, aby se hádali, když jsem přinesla špatnou známku, tak jen řekli, "pro nás se neučíš, učíš se pro sebe", nikdy jsme nebyly bity, ale zase kvůli práci pro existenci rodiny, jsme si neužívali různých her. Proto jsem asi do žádného kolektivu nezapadla. Když jsem si přečetla článek Granda Nekonata - Důvěřuj!, tak si jen říkám, komu, nebo čemu, mohou důvěřovat dnešní děti. Z mého starého pohledu mají hodně smutný život.
Lenka Kočandrlová
I my jsme v dětství měli strach a obavy,stále se strašilo válkou,rodiče se hádali,dostávali jsme za každou špatnou známku nebo poznámku ihned tvrdé výprasky.Musela jsem chodit do houslí,kde na mě učitel řval,bývala jsem hrůzou z něho úplně mimo. Jenže jsme mohli být sami venku,s vrstevníky,hrát hry,vyřádit se se švihadlem,s míčem,skákali panáky a home,blbli v družině,tak nějak se to zlé s tím dobrým vyrovnávalo. I tak jsem celé dětství trpěla nočními děsy,brácha se zase dlouho počůrával.Ale tehdy se to příliš neřešilo,obvykle stačilo strašit polepšovnou - a zase se šlo dál.Dnes,myslím si,se se vším až moc nadělá....Kdo v našem dětství a mládí znal nějakého psychologa,natož psychiatra!
Danka Rotyková
Lépe než Jana Zahradníková bych to nenapsala. Díky.
judita lišková
To, že děti mají zkosti nesouvisí s tím, že se mají dobře, Vzpomínám si, že jsem jako dítě...školní věk...úzkostmi trpěla taky. Zda mám to či ono správně, včas a v pořádku. Mým prvním učitelem byl můj dědeček, velmi přísný muž, který mi nic neodpustil. Dodnes tu úzkost při představě cítím, ale abych nefungovala? Nebo se hroutila...naopak myslím, že ty zkušenosti mi dost napomohly...nejen, že jsem se naučila spoléhat hlavně sama na sebe, ale dalo mi to sílu dokázat se prosadit...v tom dobrém slova smyslu. Dnešním dětem se moc umetají cestičky a ruku na srdce...dělají to rodiče a prarodiče, kteří chtějí potomky od všeho zlého uchránit a spíše jim více tímto škodí než pomáhají...
Jitka Caklová
Nás děti, rodiče před problémy uvnitř rodiny , ani okolního světa nechránili a dobře si pamatuji, jak to měla maminka těžké, když musela hospodařit sama se čtyřmi malými dětmi, když byl tatínek na těžké operaci a následném doléčení a jak jsem si o pět let později, v době kubánské krize přála, aby tatínkovi bylo 60 let, aby v případě mobilizace nemusel narukovat, tolik jsem se bála. A co chudáci dnešní děti, mnohdy v neúplných rodinách a různá strašení se na ně valí ze všech stran.
Margita Melegova
Dnesni deti jsou odtrzene od realniho zivota, vsichni je chteji chranit proti vsemu a potom se divi ze jsou labilni, kazdy chce pro dite jen to nejlepsi ale ne vzdy je to ke prospechu prave ditete.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.