To byly časy: Prvomájové průvody a jiné maškarády
Ilustrační foto: Pixabay

To byly časy: Prvomájové průvody a jiné maškarády

7. 2. 2022

Možná mne někdo teď zavrhne, neboť jeho vzpomínky na dětská a mládežnická léta minulých let strávených budováním socialismu jsou vzpomínkami krásnými.

Nakonec - spousta vzpomínek je zkrášlena i zkreslena tehdy mladým věkem pamětníka a taky dobou, na kterou vzpomíná. Po válce byli lidé nadšeni a plni budovatelského úsilí, což se pak léty jaksi zvrtlo.

 Já se teď ale konečně můžu přiznat: od dětství, a to poměrně útlého, jsem nenáviděla prvomájové průvody ! Asi to bylo způsobeno tím, že jsem byla dítě, co se nerado předvádělo kdekoliv, s čímkoliv a s kýmkoliv. Vymáčknout ze sebe básničku před publikem se pro mne rovnalo téměř veřejné popravě. Ještě teď cítím tu pachuť trapnosti, když mne rodiče odvlekli do prvomájového průvodu, protože oni tam prostě museli, i když pocity měli zřejmě stejné jako já. Jediné, co mne bavilo, byly alegorické vozy. Ale už tehdy jsem nechápala, proč musíme všichni vyřvávat ta hloupá hesla a předstírat radost před tribunami. Později na střední jsem byla hlavní organizátorkou hromadného úprku z povinných průvodů – vlajky i mávátka a ostatní udělátka jsme prostě opřeli někde o zeď, využili mumraje a prchli, aniž jsme došli před tribuny. Kdyby naše sabotáž byla odhalena, měla jsem připravenu historku, jak strašně zle se mi náhle udělalo a jak už to prostě nešlo vydržet dál pochodovat a ostatní spolužačky mne musely proto doprovodit na nádraží.

 Se ctí jsem se vyrovnala i s požadavky, abych vstoupila do SSM. Tehdy se dokonce prováděly zkoušky - vybrané adeptky musely odpovídat na spoustu dotazů. Ani jsem se nemusela moc snažit a odpovídala jsem špatně – tehdejší důležité dědky jsem si skutečně nepamatovala (výjimkou byla snad jedině Anna proletářka). Na otázku položenou předsedou, kdože je Walter Ulbricht, jsem po švejkovsku odvětila, že asi kancléř, ne ? Předseda – kluk starší ode mne o tři roky, zalapal po dechu a téměř zavyl nelíčeným údivem a hrůzou nad mou blbostí. Neprošla jsem sítem. Ale nejvíc mě překvapilo, když se ke mně při mém odchodu přitočil a povídá: Ty, hele, tos řekla schválně, abychom tě nevzali, viď ? Jen já věděla, že ne, protože jiná funkce mne, tenkrát šestnáctiletou holku, nenapadla. 

Středoškolskými lety i lety pozdějšími, už pracovními, jsem proplula coby nástěnkářka. Když se rozdávaly funkce, ihned jsem se hlásila, aby mi nebyla přidělena náhodou nějaká horší. Coby dívčina vyšlá ze školy jsem pracovala nějaký čas v PZO – podniku zahraničního obchodu. A tam měli hrozný zvyk – ráno po dostavení se do práce jsme my, zaměstnanci, museli nastoupit u ředitele obchodní skupiny a každý z nás musel mít připraven papírek, kde měl mít sepsánu nějakou důležitou politickou událost, co se přihodila předešlého dne. Byly to tzv. „politické desetiminutovky“. Protože jsme do Prahy tenkrát jako mladé holky dojížděly z ubytovny, měly jsme na mysli samozřejmě všechno možné, jen ne to, že máme mít připravenou nějakou, s prominutím, přiblblou zprávu. Samozřejmě jsem nic neměla. Takže když na mne přišla řada, sebrala jsem veškerou svou odvahu a chvějícím se hlasem přednesla svůj návrh: Že se mi zdá škoda, abychom tady podávali takové krátké zprávy, protože je potřeba, abychom toho věděli daleko víc. Navrhuji tedy, abychom si všichni každý den koupili noviny a vždy, než zahájíme práci, si je dopodrobna společně přečetli. Tak nám nic neujde a budeme informováni lépe…   

Ředitel byl dost dlouho podezřele zticha. Ve tváři se mu objevil tik. Očekávala jsem výbuch, byl celkem pruďas a tik se mu objevoval, když se rozčílil. Ale ne, on se k nám nejdřív otočil zády a hleděl z okna. Pak mávl rukou, aniž se k nám obrátil a dal pokyn k rozchodu. A následujícího dne se, kupodivu, žádná desetiminutovka už nekonala a potom už taky ne. Dodnes nevím, jak to tehdy zdůvodnil svému nadřízenému. Asi by příliš dlouho trvalo, než bychom se všichni vystřídali ve čtení…

můj příběh Zimní soutěžení 2022
Hodnocení:
(4.4 b. / 25 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Olga Škopánová
Při čekání v prvomájovém průvodu chlapci zabodli sovětskou vlajku do kanálu. Průšvih to byl neskutečný.
Eva Kopecká
Neměla jsem ráda to, co se ode mě požadovalo, aniž bych já sama chtěla. Co jsem dělat musela a nebavilo mě to. Za ty roky toho bylo v práci i v soukromém životě dost. Abych zůstala u tématu, z prvomájových akcí si toho mnoho nepamatuji. Určitě si pamatuji jedno, a to úplně přesně a jasně. Svého tátu. Můj táta byl totiž zamlada pro svoje názory, kterými se netajil, na pár let umístěn do státního bydlení, kde obvykle nebývají vycházky. Nebyla jsem ještě na světě. Tehdy se nesouhlas s politickými procesy, jako s Miladou Horákovou, trestal hodně tvrdě. Asi se i dost ponaučil, asi tam i dost zkusil, protože si potom svoje názory nechával pro sebe. Dobu sametové revoluce proseděl u televize a rádia a jeho výraz získával čím dál víc spokojený vítězný nádech. A i když mlčel pořád, všichni jsme věděli, co ten výraz znamená. Dočkal jsem se! Dočkal se ještě rehabilitace a odškodnění. Pro něj ale bylo důležité, že se toho chvilku před důchodem dožil. Tak k tomu prvomájovému tématu. Co ten táta dělal, když nejen my, děti, matka, sousedi, jeho spolupracovníci, zkrátka všichni, které neomlouvala nemoc nebo jiný vážný důvod, táhli chtě nechtě do průvodu? Nic. Představte si, že nic. Ráno se sebral, vzal si svačinu, odjel na zahradu, a tam zůstal až do pozdního odpoledne. Když byla zima, v chatě si zatopil, když bylo teplo, i se při práci opálil. Vrátil se spokojený a určitě si o těch, co se nechali nahnat na tuhle povinnou akci, myslel svoje. V práci z té neúčasti nikdy nic neměl. Jeho nadřízení věděli, že by ho tam stejně nedostali, tak se na to rovnou vykašlali. Takže hlavně si z dob volného pracovního dne s datem 1. máje pamatuju na toho našeho tátu.
Miloslava Richterová
Tak nevím, kdo tam vlastně byl, když všichni utekli ? :-))
Lenka Kočandrlová
Jako holce se mi průvody líbily,hlavně alegorické vozy,ty byly dost hojné tak do pol.60.let ,to jsme se dívali z chodníku.Později už nebyly,tak jsme bývali doma.Na 1.máje jsme se jako děti dožadovali podkolenek,ale někdy padal i sníh,tak jen málokdy jsme si je mohly vzít. na ZDŠ jsme do průvodu nechodili,to až na gymplu,kde se muselo aspoň na srazu ukázat,aby byl pokoj.Jednou jsme nafasovali třepetalky,tak nám bohužel nezbylo,než přežít všechny ty cancy (= projevy) a pořvávání trapných hesel,protože jsme museli vlaječky donést k náklaďáku vrátit. Později jsem už nešla nikam,ani v práci to po mně nikdo nechtěl.V Pionýru jsem byla ani nevím jak,když na schůzky jsem nechodila - v té době jsem měla housle,ale odznak a šátek mi tř.uč. dala - bez nějakého obřadu.Tehdy všichni,co měli pěkná vysvědčení,byli vzati do pionýra,aniž by tam chtěli být.Na gymplu v 1. ročníku byl na škole Leninský svaz mladých (r. 1970),to byl předchůdce SSM. Nikdo tam nevstoupil,ale ve vyšších ročnících šli do SSM kromě mne a Ještě 1-2 spolužáků všichni,aby měli body na přijetí na VŠ.Do KSČ z naší třídy vstoupily dvě děvčata - tedy nejdříve za kandidátky. Co jsem byla v zaměstnání,tak na našem pracovišti nebyl nikdo v KSČ,později jen vedoucí.Pamatuji si,jak na schůzi ROH v r. 1978 jsme měli podepsat odsouzení Charty 77,načež jsme všichni řekli,ať nám to dají nejdřív přečíst,o čem to je,a pak se uvidí.Šéf sbalil papíry a nic.....se nestalo.
Jana Hošková
Jinak všechno vždycky záleží na jednotlivcích, každý tu dobu bral po svém. Já to rozhodně nenapsala, abych byla nějaký "generál po bitvě", ale spíš jako takové úsměvné povídání, jak je ostatně mým zvykem , tak to tak, prosím, berte :-))
Jana Hošková
Ještě pro Ivu K. dodatek: Když tak o tom uvažuji, dostala jsem se tam bez toho, abych byla v SSM a jinde asi hlavně proto, že potřebovali písařky schopné psát a komunikovat v angličtině a ruštině, a to jsem tenkrát splňovala. Nebyla to žádná vedoucí funkce, to by asi bylo horší, máte pravdu... :-))
Zuzana Pivcová
Podle komentářů mám málem pocit, že tu jednotlivě máte vyplnit dotazníky k získání bezpečnostní prověrky. :-D
Jiřina Jindrová
Souhlasím s panem Dostalem. Každá doba má plusy i mínusy. A po bitvě je každý generál.
Soňa Prachfeldová
Pamatuji se na řazení za školou, byla mi zima v košili, pak povinně na náměstí před tribunu. To bylo na základě. A potom jen radostné toulání a mlsání dobrot, na každém rohu. Na střední to už byla sranda úplně. Strašný byl tlampače umístěny proti našemu domu a ten vyřvával už od 6 budovatelské písně. A také povinně dvoje prapory na domech. Úsměvně na to vzpomínám.
Věra Ježková
Jako dítě školou povinné jsem o 1. máji moc nepřemýšlela. Šla jsem tam, protože se to ode mne vyžadovalo. Naopak na lampionové průvody u příležitosti VŘSR jsem do nedaleké Stromovky chodila ráda. Na VŠ jsem byla přijata i bez předchozího členství v SSM na gymnáziu. Vstoupila jsem do něj až poté, co o to požádala mne a další dvě spolužačky naše skupinová učitelka - nechtěla mít nepříjemnosti. Poté, co jsem nastoupila do zaměstnání, jsme si s kolegy průvody užívali. Dostavili jsme se na Letenskou pláň, někteří i se svými partnery a dětmi, ukázali jsme se naší paní ředitelce a po chvíli se vytratili. Na výlet mimo Prahu, zakončený v hospodě.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden

Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.