Kdo nerozhodností netrpí, nedovede si představit, jak obtížné je pro tyto lidi dělat kroky, jež ostatním připadají jednoduché až banální. Jedna novinářka dlouhé roky vždy předtím, než začala psát článek, téměř hodinu dumala nad první větou. Něco napsala, pak to smazala, napsala jinou, smazala, vrátila se k té předešlé. Kolegyně z ní měly legraci, ona byla nešťastná, cítila se méněcenná, nevýkonná. V době, kdy pracovala ve zpravodajství a na její texty čekali editoři, aby je rychle mohli vypustit do světa, byla se její nerozhodnost časem v kolektivu stala velkým problémem.
Když poté začala pracovat v časopise, měla na promýšlení textů více času a naopak se stala v kolektivu hvězdou, kterou všichni chválili, jak má články propracované a bez chyb. Postupem času se z ní stala uznávaná editorka, protože málokdo tak pečlivě zkoumal texty a váhal nad každým slovem, zda je na svém místě. Když měla jít do penze, šéf ji přemlouval, ať zůstane. „Moje nerozhodnost nakonec byla považována za pečlivost, protože jsem se naučila skrývat, že jsem nerozhodná,“ říká.
Nerozhodní lidé to obecně mají v životě těžké. Málokdo totiž jejich váhání chápe, natož vítá, spíše naopak.
„Koupíme ten zájezd na léto?“
„Nevím.“
„Jak nevíš? Nechceš na to místo nebo se ti to zdá drahé?“
„Nevím, zda nepočkat.“
„Levnější to nebude, naopak. Tak si řekni, vždyť jsem tě prosil, ať se rozhodneš mezi Krétou a Rhodosem...“
„Tak to kup, jestli chceš.“
„Ale kam chceš jet? Na Krétu nebo na Rhodos? Víš, že holky, říkaly, že super je obojí.“
„Já nevím.“
„Tak Krétu?“
„Jo.“
Po týdnu. „Hele, já ti nevím, jestli jsme raději neměli koupit ten Rhodos.“
„Proč?“
„Nevím. Ale nic, no nic. Nebo jsme možná ještě měli počkat...“
Nerozhodnost je vlastnost, která se těžce odnaučuje a tudíž s ní většinou lidé bojují celý život. Slovo bojují je na místě, protože obvykle mají pocit, že jim komplikuje život. Vyměnit práci, která je nebaví za jinout? Nevědí. Co když to v novém zaměstnání bude horší?
Odejít z manželství, které nestojí za nic? Nevědí. Co když samotu nezvládnu?
Děti se ptají, jestli s nimi pojede babička o víkendu na chatu. Je čtvrtek, babička neví.
„Babi, ty něco máš?“
„Ne.“
„Tak my se zastavíme v pátek ve tři, buď sbalená.“
„Já ti nevím, ještě si zavoláme, jo?“
Existují už dokonce příručky s radami, jak se nerozhodnosti zbavit. Váhavost a neschopnost činit rozhodnutí je častým tématem v psyhcologických poradnách.
Expertkou na tuto problematiku je spisovatelka Suzy Welch, která prosazuje pravidlo 10 – 10 – 10. Jde o metodu, která prý dovede s nerozhodností částečně zatočit a člověk se jí může učit, ať je mu dvacet nebo šedesát.
„Jde o to, že metodu můžeme aplikovat na mnoho situací, kdy jsme nerozhodní, ať už jde o osobní vztahy nebo pracovní problémy,“ tvrdí autorka, která na toto téma napsala knihu a řadu článků. Je poněkud zbytečné zabývat se takovou poučkou, když stojíme u regálu v obchodě a přemýšlíme, které těstoviny koupit, ale když jde o důležitější věci, prý promáhá. „Předtím, než uděláme nějaké větší rozhodnutí, je dobré si položit tyto otázky: Jak se budu cítit za deset minut? Jak se budu cítit za deset měsíců? Jak se budu cítit za deset let? Ptala jsem se sama sebe, když jsem se musela rozhodnout, zda zůstat déle v práci nebo jet domů za dětmi a nedokázala jsem se rozhodnout,“ tvrdí Welch.
Otázky jí prý pomohly uvědomit si, že když zůstane, budou děti zklamané, smutné. Když odjede, bude naštvaná její šéfová. Tak se zamyslela nad tím, jak se rozhodnutí projeví za deset minut? Došla k závěru, že doma nijak, protože o děti bylo postaráno a věděla, že s nimi o víkendu vyrazí na skvělý výlet. Jenže v práci by to znamenalo, že selhala v důležité chvíli a ztratila by příležitost dostat se tam na lepší pozici. A to se mohlo projevit třeba i za deset měsíců nebo deset let. Takže zůstala.
Naopak, zůstat odmítla, když se podobná situace opakovala, jenže syn měl ve stejnou dobu důležitý sportovní zápas. Věděla, že by si i za deset měsíců a možná i za deset let pamatoval, že mámu nezajímalo, když se mělo projevit, zda je nebo není ve své kategorii nejlepší judista. Takže se tehdy na práci vykašlala i s rizikem, že šéfovou naštve. „To pravidlo je důležité, protože nás učí vidět problém v širší perspektivě. Pak nedpodléháme emocím a neztrácíme čas neschopností se rozhodnout,“ říká Suzy Welch.
Tak, až bude nejhůře, mohou si všichni váhavci zkusit položit otázky. I kdyby to nefungovalo a odpovědi by nenašli, může je uchlácholit pocit, že podobně nerozhodných lidí je hodně, když na řešení nerozhodnosti existují metody, otázky, knihy. A když člověk ví, že v tom není sám, je to pro něj vždy lepší, než kdyby si říkal: „Já jsem úplně nemožný, nedovedu se rozhodnout.“
