Naše cesty se s posledním vysvědčením na základce navždy rozešly, i budova byla zbourána.
Rodiče mě sice pochválili, ale jedničky pro ně byly standard, takže žádné ovace se nekonaly. S maminkou jsme odpoledne došly do místního zahradnictví, kde mě nerudný majitel stručně zasvětil do úkonů, které budu od následujícího dne vykonávat. Zdálo se mi to celkem jednoduché. Doma jsme pomáhali na zahradě a motyku jsem měla v ruce častěji než kabelku.
Ale ouha. Osmihodinová šichta s rýčem bez ohledu na vedro či déšť bylo něco jiného než vytrhat plevel z několika záhonů.
Puchýře na rukou se nestačily zahojit, záda obolavělá, končetiny poštípané od všelijakého hmyzu.
Po měsíci jsem dostala svou první výplatu – tři sta korun československých.
Polovinu jsem dala mamince a za druhou si koupila jednobarevné šaty. Poprvé ve svém životě, protože do té době se v šestičlenné rodině vše neustále přešívalo.
Má radost byla neskutečná a s kamarádkou Alenkou jsem si ji čtrnáct dní náležitě užívala.
V polovině srpna přišel povolávací rozkaz na chmelovou brigádu.
Jako budoucí studentka ekonomické školy jsem přibyla do party bojující o zelené zlato v Kněževsi u Rakovníka.
Čekalo nás čtyřicet spartakiádních lehátek na půdě obrovské stodoly. Komfortní hygiena se odehrávala nad koryty se studenou vodou. Strava sestávala z kolínek a masa v kožichu. Od té doby tuto výtvarnou podobu těstovin nejím, z vepřové kůže se štětinami mám dodnes kůži husí.
Nebylo v mých silách natrhat víc než šest věrtelů, což byla hodnota stravy a ubytování, takže jsem stále visela na černé listině s výstrahou, že budu potupně odeslána domů. Naštěstí nevzniklo podezření, že se jedná o sabotáž. Na vině byly jen obě ruce levé.
Nepomohly ani maminčiny povzbudivé dopisy a zásilky s oblíbeným kondenzovaným mlékem.
Nepomohly ani nájezdy dědečka a strýčka, kteří obětavě obden přijížděli na pionýrech z nedalekého Chomutova a pilným stahováním chmelových štoků se snažili napravit moji pošramocenou pověst. Klukovsky vyhlížející strýc, jenž je o pouhých deset let starší než já, vzbuzoval v mých souputnicích neskrývané touhy a já jsem jim měla napomoci v získání jeho přízně. Nepokrytě přiznávám, že občas za to přibylo pár zelených šištic do věrtele.
Ostatně první hlubší prolnutí dívčího a chlapeckého světa česáčů mělo na chmelové brigádě své kouzlo.
I já jsem byla poněkud drsnějším způsobem vyzvána na rande.
Nešikovná pusa sice padla, ale za pár dní kluci z průmyslovky v Masné splnili svou normu a jejich mise na chmelu skončila.
Dovolím si ovšem nesouhlasit s tezí, že chmel obsahující fytoestrogeny tlumí mužské vášně. Možná až v tekuté podobě.
O legraci a bláznivé kousky na chmelnici nebyla nouze a třeba jsme i trochu pozvedli naše národní hospodářství.
Před odjezdem šla má výkonnost trochu nahoru, takže jsem dokonce obdržela pár korunek za poškrábané ruce, které jsem pak v tanečních umně schovávala v bílých silonových rukavičkách.
Chmelové brigády mě neminuly ani v dalších letech, patřily tehdy k studentskému folkloru podobně jako účast při sbírání brambor či cukrové řepy.
Jo, to všechno vodnes´ čas…
Nebo ne?
