Vdova Michaela (50): Přeji všem, aby bolest byla časem mírnější
Ilustrační foto: Ingimage

Vdova Michaela (50): Přeji všem, aby bolest byla časem mírnější

19. 2. 2022

Chtěla bych se podělit o svůj bolavý příběh, protože vím, že nejsem sama a možná tím pomohu někomu, kdo prožívá nejtěžší chvíle. Mé manželství trvalo téměř 30 let do chvíle, kdy mě můj milovaný manžel navždy opustil.

Prožili jsme spolu krásné roky plné lásky, smíchu, krásných procházek a rodinných i společenských akcí s přáteli.

Vše se začalo hroutit v březnu v roce 2021, kdy manželovi diagnostikovali rakovinu tlustého střeva. Nejdříve to vypadalo nadějně, manžel byl připraven na operaci. Měl už hotová veškerá predoperační vyšetření a za dva dny měl být operován. Byli jsme v obrovské naději, že bude vše v pořádku, těšili jsme se na další společné roky.

Náhle však zazvonil telefon a manželovi sdělili, že se operovat nebude, že nejdříve zahájí léčbu chemoterapií. Podstoupil první tři cykly a cítil se dobře. Stále jsme prožívali moc pěkné období. A to přesto, že začal mít velké bolesti břicha a zad.

Dělala jsem uplně vše, abych Péťánkovi ulevila. Vařila jsem vývary, čaje a vše, na co měl chuť. Po čtvrté chemoterapii mu bylo hůř a hůř, ale snažil se bojovat a byl neskutečně silný. Po poslední chemoterapii, kdy měl jít na kontrolu, již nemohl vstát z postele.

Já jsem zoufalá šla za jeho onkologem a řekla, co se děje - že manžel i zvrací, má strašné bolesti a nafouklé břicho. Doporučil mi přivoláni záchranky. Přijeli, Péťankovi jsem zbalila věci a při loučení u sanitky jsem mu říkala, že si zavoláme. Ještě ten večer jsme spolu mluvili po telefonu, protože Covid-19 mi znemožnil návštěvu v nemocnici. Péťanek byl stabilizován, museli ho operovat a dát vývod.

Přišel pátek osm hodin ráno - na to nikdy nezapomenu. Péťánek mi volal celý štastný a veselý, že se mu ulevilo a je mu dobře. Děkoval mi za záchranu a těšil se na to, až budeme zase spolu a půjdem spolu na pivo. Bylo to pro mě to nejkrásnější v posledních těžkých dnech, co jsem si mohla přát. Zase budeme s miláčkem spolu a vše zvládneme.

Po pár hodinách štěstí a naděje se mi svět hroutil. Zavolal mi lékař z ARO, že se stav po operaci zhoršil, Péťánka museli znovu otevřít a je v kritickém stavu. A ať se připravím na nejhorší. Nechápala jsem telefonát - vždyť jsem s miláčkem před pár hodinami mluvila a vypadalo vše v pořádku. Bohužel mi za pět minut opět volal lékař, že začaly selhávat orgány včetně srdíčka, které měl nemocné, a nešlo už nic dělat.

Nemusím asi popisovat, jak mi bylo. Nechtěla jsem tomu uvěřit a přála si, aby to byl sen. Chtělo se mi umřít spolu s mým miláčkem.

Stále dokola si říkám: proč zrovna on, který byl milující manžel, tatínek naší 27leté dcery, úžasný kamarád, kolega, syn, strejda a člověk, kterého měli všichni moc rádi pro jeho veselou a laskavou povahu. Při jeho odchodu plakali i tvrdí chlapi.

Pro mě je nenahraditelný. Byla jsem pro něho i po třiceti letech tou nejkrásnější a nejmilovanější. Za víkend jsem s ním prožila tolik, kolik toho nèkteré ženy nezažijí celý život. Tak strašně moc mi chybí, že jsou dny, kdy se mi nechce žít a nic nemá smysl. Snažím se zvednout a být silná pro dceru, mé rodiče a spoustu lidí, kteří jsou mou oporou a drží mě.

Moc to bolí, ale čas prý vše zmírní. Věřím tomu a přeji vám všem, kteři jste se ocitli v takové těžké situaci, aby bolest byla časem mírnější...

 

Michaela (psáno pro neziskový portál vdovyvdovam.cz ve věku 50 let v lednu 2022)

 

 

 

ovdovění zdraví
Autor: Redakce
Hodnocení:
(5 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Daniela Řeřichová
Rozumím vaší bolesti, prožila jsem ji před dvěma lety podobně nečekaně jako vy. Byli jsme spolu 45 let jako manželé, parťáci, kolegové. Z nevůle žít mě zachránila práce, vnoučata, přátelé. Ale i když jste obklopena empatií, se svou nezhojitelnou jizvou se musíte naučit fungovat sama. Rozhodla jsem se, že budu vděčna za společný nádherný čas a lásku, která mnohým nebyla dopřána. Pokračuji v našem společném díle, vzpomínám s úsměvem a nestydím se za slzy v osamění. Přeji vám brzké ukotvení v nové situaci a motivaci pro dny příští.
Jana Pavlicová
Jsem na tom podobně. S manželem jsme nestačili oslavit 40. výročí... Covid. Už to je 15 měsíců...Nejvíc ze všeho mě mrzí a trápí pořád to,že jsme se syny s ním nemohli v nemocnici rozloučit.Jak ho odvezla záchranka,bojoval tři týdny v nemocnici. Zákaz návštěv.Převoz do jiné nemocnice. A pak ten nečekaný telefonát. Pořád se s tím nedokážu srovnat..Chodím ještě do práce,volno jsem měla jen dva dny na vyřízení potřebného. Nemohla jsem zůstat doma a tesknit. To bych asi skončila v blázinci..V práci jsem musela fungovat.. Jenže teď jsem postupně zjistila,že od té doby,tak minimálně půl roku mám "vymazaný harddisk"...Prostě na většinu těch událostí si začínám vzpomínat jen matně nebo vůbec.. Očista mozku ?? Je to dobře nebo špatně ?? Se syny jsem záhy po manželově smrti začala dotahovat akce,které jsme spolu měli v plánu,až půjdu já brzy do důchodu..To byl můj motor jak dál fungovat..Nová koupelna,podlaha na chodbě a hlavně rekonstrukce ložnice. Bohužel jiná,než jsme si vymysleli..Taky jsme si rok a půl před tou nešťastnou událostí pořídili našeho vysněného psa k ůtulkové seniorce,kterou jsme měli.. Jeho oblečení mám pořád ve velkém kufru a nemám sílu na to ho dát pryč.. Z jeho mobilu syn stáhnul videa,která natočil z lůžka v nemocnici. Taky pořád nemám sílu se na ně podívat... Jezdili jsme spolu na motorce,od té doby,když potkám na silnici pár na silné motorce,jakou jsme měli,bulím... Zbudovala jsem mu krásný pomník,s gravírací jeho milované motorky..Vždycky když jdu zapálit svíčku a beru sebou naši psí slečnu,u pomníku ztuhne a začne kňučet.. Pořád si taky říkám PROČ zrovna on,jinak zdravý. Člověk který každému pomohl.. Aje těch vnitřních otázek spousta...Ještě že mám syny,kteří mně maximálně pomáhají... Bylo by toho k napsání ještě spousta,ale i tak jsem si zase trošičku ulevila...
Jana Jurečková
Moc smutný příběh, každému, kdo si ho přečte, musí téct slzy proudem.....

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.