V běžném životě radí, jak správně zaparkovat auto. Oni by totiž vždy zaparkovali jinak, lépe.
Poučují, jak vyžehlit košili. Oni by to totiž udělali perfektně.
Vědí, jak má chutnat správný guláš, hovězí vývar, svíčková, pizza, gyros, všechno. Oni by to totiž uvařili a připravili lépe.
Oni dokonce vědí, jak vyřešit válku. O mezinárodní politické situaci mají více jasno, než všichni profesoři politologie z celého světa dohromady a tak o tom vedou čilé internetové diskuse.
Psycholožka Marta Krajnijaková se svým týmem před časem dělala rozsáhlý výzkum toho, proč někteří lidé mají pocit, že všemu rozumí lépe než jiní. „Došli jsme k závěru, že lidé s nízkou emoční inteligencí hůře ovládají impulzy v mozku a naopak lidé s vysokou emoční inteligencí umí lépe přizpůsobovat své chování těm, se kterými právě jsou,“ uvedla. Znamená to, že emoční inteligence se projevuje mimo jiné právě tím, že lidé netrvají na striktně na svém názoru a snaží se vyhodnocovat názory ostatních, vyhledávat si různé informace z různých zdrojů, snažit se s ostatními nepohádat, ale naopak dohodnout.
Emoční inteligence nemá nic společného s inteligencí v tom smyslu, co si pod ní obvykle představujeme. V tomto případě nejde o to, zda je někdo schopný vyřešit matematický úkol nebo složit hlavolam, nýbrž o to, zda je schopen chovat se tak, že uspěje v běžném životě, nevytváří si zbytečně nepřátele, umí spolupracovat a pomáhat druhým.
Bohužel, když se sejde všeználek s někým, kdo je emočně inteligentní, zpravidla to skončí prohrou toho druhého, protože je časem pokusy oponovat a argumentovat značně vysílen. S všeználky je totiž těžká diskuse. Mnohdy není vůbec možná.
Dávají o sobě vědět v různých situacích, velmi často se s nimi setkávají například lékaři. „Je to typ pacientů, které léčí doktor Google a sestra Wikipedie,“ říká šéf lékařské komory Milan Kubek a dodává, že tito lidé velmi často mají pocit, že sami nejlépe vědí, co jim je i jakou léčbu si naordinovat. Všeználci se v ordinacích velmi často projevují slovy: to jsem už měl, to znám, to je jednoznačně žlučník, doktore, to já přece vím.
Všeználkovstvím někdo trpí celý život, u někoho se však začne projevovat až ve vyšším věku. Stárnutí totiž mnoha lidem přináší pocit, že už vše zažili, vše znají, tudíž mají právo ba přímo povinnost říkat okolí, jak to vlastně všechno je.
Nejvíce tím trpí jejich vrstevníci, kteří mají ten dar, že si uvědomují, že čím jsou starší, tím méně v mnoha směrech světu rozumí a tudíž se snaží stále se dovzdělávat, povídat si s lidmi, zajímat se o vše nové. I jim pak dost leze na nervy, když vidí, jak jejich vrstevníci říkají mladším lidem: Jo, holčičko, to musíš takhle, to se ti vymstí, to chodí tak a ne jinak…
Nejhorší argument je: Já jsem starší a proto to vím lépe.
Jenže je těžké ubránit se jeho použití, když přibývající roky opravdu tento pocit vyvolávají.
„Snažím se tomu bránit, nerada někoho poučuju, ale když vidím, jaké mé děti a teď už i vnoučata dělají chyby, mám nutkání je upozorňovat, vysvětlovat jim různé věci. Jasně, že jim to leze na nervy. Mně také lezlo na nervy, když se mně máma snažila poučovat. Ale já si nemůžu pomoct, některé jejich názory a kroky jsou mírně řečeno naivní, vím, že dělají chyby, tak přece nemůžu mlčet,“ říká třiasedmdesátiletá Vlasta.
Opačný přístup k životu má šedesátiletý Milan, který říká: „Měl jsem v práci staršího kolegu, který všechno věděl, tedy myslel si, že všechno ví. A když se objevilo něco nového, situace či problém, který neuměl řešit, tvářil se, že jde o zbytečnost. Bohužel, byl na vedoucí pozici a dost nám to všem komplikovalo život. Ale kdykoli jsem něco řekl, navrhl, on reagoval slovy: Jo, chlapče, až ti bude tolik co mě… Nebo: Jo, chlapče, až tady budeš tak dlouho jako já… Dávám si pozor, abych to teď neříkal. Vlastně mě to ani nenapadá. Naopak mám pocit, že mladší lidi teď ovládají spoustu dovedností, které já nemám. Umějí jazyky, jsou šikovní, já jim fandím a poučovat se je rozhodně nechystám.“
Speciální druh všeználků jsou ti internetoví. Ti svou vášeň přesvědčovat okolí, že vše vědí nejlépe a vše by uměli nejlépe vyřešit, ventilují na různých chatech a diskusních fórech. Speciální kategorií jsou ti, kteří reagují na každý názor někoho jiného a je pro ně věcí cti přesvědčit dotyčného, že se mýlí, protože oni to přece vědí.
Zkrátka, jedná se o živočišný druh, v jehož blízkosti se těžko žije, ale je velmi pravděpodobné, že se ním každý člověk někdy v životě v nějaké situaci potká. V ordinaci, v práci, ve škole, mezi přáteli, v rodině. A když ne, tak na sociálních sítích, na internetu určitě. Výhodou toho posledně zmíněného prostředí však je, že v něm se jim dá vyhnout. Tam je snadné na ně nereagovat, nediskutovat s nimi, utéct před nimi.
