Moji rodiče měli v roce 1970 výročí stříbrné svatby - 25 let manželství. Mne tehdy napadlo jim dát hezký dárek. Byla jsem nejstarší zaměstnané dítě, a tak jsem jim chtěla v tehdejším Čedoku koupit zájezd k moři.
Do okresního města Prostějov jsem často pracovně jezdila a tak pro mne nebyl problém si v kanceláři Čedoku prolistovat nabídky. Velmi mne zaujal týdenní zájezd mezinárodním lůžkovým vlakem: Maďarsko - Rumunsko - Bulharsko. Byl i se stravou a cenově se mi zdál přijatelný. Takže jsem se ani dlouho nerozhodovala, zájezd rodičům koupila a ve vhodnou chvíli i předala. Tatínek z toho byl nadšený - byl plavec, ovšem maminka se toho hrozila, že neumí plavat a vody se bojí. Tatínek v naší rodné vesničce Protivanov bydlel blízko malého rybníčku, který namaloval v roce 1927 ve svých 10 letech - jak ukazuji na úvodním obrázku. S vodou byl od malička veliký kamarád!
Nadešel čas odjezdu. Moje pečlivá a pracovitá maminka mi napsala krasopisně na papír formátu A 4 co všechno musím v jejich nepřítomnosti dělat a na co nezapomenout - celý papír byl hustě popsán. Byla jsem sice už vdaná, měla jedno malé dítě s kterým mi pomáhala moje 80letá babička. Chodila jsem v místě bydliště do práce a byla už zase těhotná. V blízkém městě jsme stavěli svépomocí menší rodinný domek, ale bydleli jsme zatím u rodičů v mé rodné vesničce.
Ty práce, které jsem měla rozepsané na tom velikém papíru jsem stejně dělala - rodiče měli záhumenkové hospodářství. Byla kravička, kterou jsem musela podojit a nachystat brzy ráno do konviček mléko. Lidé si k nám pro ně chodili. Dále se postarat i o ostatní zvířátka a to jich bylo - dvě kozy, dvě prasátka, dvě ovečky, mnoho králíků i slepiček a kočička. Takže každé ráno šátek na hlavu a pracovní oblečení a po tom maratonu se ihned osprchovat a postarat se také o svoji malou dcerušku a nejmladšího brášky. Bylo té práce až nad hlavu, ale byla jsem mladá a musela vstávat velmi brzy abych ten "ranní pracovní maraton" doma zvládla.
Rodiče odjeli a my s dychtivostí čekali, jak se vrátí - pochopitelně jsme jim všichni přáli velice hezkou dovolenou - měli ji prvně v životě, prvně v cizině a úplně poprve u moře. Přijeli a tatínek byl nadšen. Ovšem maminka hned ze sebe sypala horáckým nářečím:
"No, te bel teda moc špatné zájezd. Každó noc jsme jele vlakem, přejižděle z jedné země do drohé, deť sem nemuhla vubec spat, jak to se mnó házelo. Meslim sem take přešla vo polovinu vlasu, protože se mě hlava pořád kévala... A ho mořa - hneď sem se spálela, bela plná pochéřu, na slonko sem ani moc nemuhla. Dé mě pokoj s takovém zájezdem, to nebel dárek, ale pro mě úplné trest. Já so néradši doma."
A tak zatimco tatínek byl nadšen, maminka hašteřila ještě dlouho. Mě bylo tehdy krásných 24 roků a nikdy jsem ještě u moře nebyla. V těchto cizích zemích také ne - ale řekla jsem si, třeba se tam také někdy podívám?
V roce 1979 jsme už měli tři děti a nejstarší 10letá dceruška měla veliké potíže s průduškami. Dětská lékařka jí doporučila pobyt u moře na zlepšení jejího zdraví. V té době jsem nic nevěděla o možnosti, aby se někam k moři dostala zdarma na nějaký poukaz. Tak jsme to vyřešili tím, že u manželova podniku jsme získali poukaz k moři - měli stanový tábor v Bulharsku u moře a podnik polovičku ceny hradil. I tak nás to stálo mnoho peněz, ale našetřili jsme a koncem srpna odletěli na 14 dní do Burgasu a odtud autobusem na Sluneční pobřeží.
Zážitek to byl pro nás všechny ohromný - cestovali jsme z Brna starým letadlem, nejdříve nás 3x vraceli z letišní ploch,y než mohlo letadlo po neustálých opravách vzlétnout. Ve vzduchu jsme se kymáceli, ale doletěli celkem dobře. Stan byl prostorný pro všechy a my ihned běželi ochutnávat moře. Byl vítr, veliké vlny, my byli všichni plavci, ale s velikým úžasem jsme pozorovali jeho majestátnost a nedozírnost.
Dívenka s manželem stála opodál, byla vyvěšená černá vlajka - ale mě, nedočkavci, to ani nevadilo. Vběhla jsem do vody a úplně cítila, jak vlna se mnou pořádně mávla.
Hvizd píšťalky, plavčík hned u mne a křičel špatnou češtinou: "Ihned ven! Ty zkoušíš, jakou to má sílu?" Rychle jsem poslechla, ale už jsem měla slanou vodu ve vlasech, uších, nosu i ústech a nebylo to vůbec příjemné.
Další dny už bylo moře klidné, užívali jsme si vody i sluníčka plnými doušky, ale dceruška dostala trochu úpal a já chytla také víc slunka. Brzy bylo dobře a tak nám první 14denní zájezd k moři celkem dobře dopadl!
A já jsem byla poprvé u Černého moře ve svých 33 letech, ochutnala jsem slanou vodu i sílu moře při černé vlajce - ovšem to už bych nikdy víc neudělala. Ochutnala jsem se všemi i klidné moře, pohodovou krásu okolní krajiny. Každý den ráno jsme cestovali s naší dívenkou na vypůjčených kolách do blízké vesnice pro melouny - měli je tam levné. Chodili jsme pěšky do starobylého městačka Neseber, dopřáli jsme si i cestu "raketou" po moři do Varny. Měli jsme velmi častá krásná setkání s novými a příjemnými lidmi.
Po těch mnoha a mnoha letech vzpomínám skutečně jen a jen na ty hezké první zážitky s okouzlujícím a teplým mořem. Vlnky nás ve všech krásných dnech plných sluníčka nadnášely a přímo kolébaly po čisté a krásně modravé hladině. Vypůjčili jsme si i šlapadla, na kterých jsme se projížděli. Byla to pro nás skutečně neobyčejná a nevšední dovolená. Všichni tři jsme viděli úplně poprve okouzlující krásu Černého moře!
P.S.:Z této první návštěvy moře nemám moc foteček, tak na závěr přikládám ještě jeden obrázek od tatínka, který namaloval. Je na něm oborský rybník, který se nachází blízko mé rodné vesničky Protivanov. Tatínek ho namaloval ve svých 13 letech v roce 1930.
