Před deseti lety jsem se v Janských lázních seznámila s Alenkou od Nymburka a od té doby udržujeme kontakt. Už loni jsem psala o dvou Alenkách na výletě a letos jsme se rozhodly znovu vypravit do Želíz. Výletní den byl určen a obě jsme ráno vyrazily ze svých bodů A do společného bodu B, odkud jsme pokračovaly do cílového bodu C. Můj bod A je v kraji Ústeckém, body B a C jsou v kraji Středočeském.
U prvního řidiče jsem objednala seniorskou jízdenku (moderně jízdní doklad) do Mělníka. Na dotaz, kolik platím, jsem odvětila, že nevím. Po květnaté diskuzi mi byla prodána jízdenka za 16,- Kč a řidič utrousil, že teď má 4 minuty zpoždění.
V Mělníce se dvě Alenky objaly a zjistily, že u autobusu do Želíz stojí na tabuli údaj +35 minut. Mračily jsme se do chvíle, kdy nám došlo, že to je spoj předchozí, který ještě nedorazil. Za chvíli jsme frčely směr Želízy a každá jsme v kapse měla seniorskou jízdenku za 14,- Kč.
V Želízech jsme se vydaly na procházku lesem po žluté značce k pískovcovým skalám, které před rokem 1850 upravil tehdy mladý kuchař z liběchovského zámku, pozdější sochař Václav Levý. Došly jsme k harfenici, která bohužel vlivem času, ale hlavně asi vandalů, doznala značné újmy. Harfenici provázejí 4 velké hlavy a jeskyňka i s vytesanou lavicí. Tady jsme poseděly a posvačily a vydaly se dál k hadovi. Had měří 9 m a v polovině je přeťatý sekerou, která se nad ním vznáší. Hada prý Václav Levý vytvořil zřejmě proto, že se na skalách ve zdejších lesích vyhřívala klubka zmijí. Po lese poletovali první motýli, ptáci si prozpěvovali jarní písničky, nebe bylo modré a my jsme zvedaly hlavy vzhůru a klábosily.
Na zpáteční cestě nás oslovily dvě seniorky. Překvapily mě otázkou, jestli jsem paní Tollarová. Ukázalo se, že jedna z nich je "nakukující" íčkařka. Setkání mě potěšilo, méně už sdělení, že jim přes cestu přeběhlo divoké prase. Nám naštěstí cestu nezkřížilo, leč já jsem začala pociťovat v botě nepříjemné tlačení. Nejdřív jsem se snažila kamínek z boty vysypat, po čase jsem i sundala ponožku, ale kamínek tlačil dál.
V Želízech jsme poseděly v hospůdce U Blanky při výborné dršťkové polévce s domácími rohlíky a pivečku a nastal čas vydat se na zpáteční cestu.
Na autobusové zastávce nás zaujal stojan s jízdním řádem umístěným tak vysoko, že by si ho mohl přečíst snad akorát tak basketbalista.
Autobus přijel na čas a jízdenka tentokrát stála 7 Kč, z čehož vyplývá, že tam jsme jely za celé jízdné.
V Mělníce jsme měly každá asi půl hodiny čas na rozjezd do našich výchozích bodů A. Při procházení u nádraží jsme uslyšely křik nahoře ve větvích stromů. Myslela jsem, že to jsou vrány, ale při pohledu vzhůru jsem užasla. Seděli tam dva velcí barevní papoušci a jeden menší zelený. Pokřikovali a okusovali větve. Lekly jsme se, že někomu uletěli. Já jsem věrna své pověsti rychle vytáhla foťák a zběsile fotila, než uletí. Zato Alča se zajímala o jejich osud u kolemjdoucích. Nikdo se ale nevzrušoval. Až jeden pán nám řekl, komu papoušci patří, že jsou ochočení a běžně se tam takto proletují a vrátí se za zavolání.
Celé rozradostněné takovým zakončením výletu jsme se rozešly. Já nasedla do svého autobusu, v ruce připravených 16,- Kč, když řidič vyslovil sumu 20,- Kč. Na mou repliku, že ráno jsem platila 16,- Kč odpověděl, to jste jela z Ústeckého kraje! To už jsem nemohla :) A to jsem ještě nevěděla, co mě čeká doma. Kamínek v botě mě pořád tlačil a při zutí doma jsem zjistila, že uvnitř je něco píchavého. Podala jsem botu manželovi s mrzutými slovy, že určitě nemám schovanou účtenku na reklamaci. Ten strčil taky ruku do boty, pak ji obrátil a vytáhl z ní velký trn z akátu, který jsem si někde našlápla a propíchl celou podrážku. Divím se, že jsem neměla díru i v noze.
Sundala jsem si bundu a zjistila, že mi v rukávu visí rozepnutý řetízek, ovšem bez mého oblíbeného přívěsku, který jsem nenávratně ztratila.
Možná by se dalo říct, že to byl výlet "za všechny prachy", ale nebyl. Jeho podstatnou devízou totiž bylo jedno utužené přátelství.
