Celý život jen skáču kolem tebe a dětí.
Obětovala jsem se rodině.
Kde já jsem mohla být, kdyby….
Ty jsi nikdy neocenil, že já jsem…
Takové věty zní v dlouholetých partnerstvích často. Slýchávají je i dospělé děti od matek. Někdy je za nimi hodně pravdy. Někdy spíše pocit, že velká část života je pryč a před námi něco, co nebude lepší.
„Překvapilo mě, jak hodně žen mluvilo o tom, že se takzvaně obětovaly manželovi, rodině a cítily se za to nedostatečně oceněné. Docela si v tom notovaly a ubezpečovaly jedna druhou, že ta či ona se obětovala víc,“ vypráví terapeutka Jana Novotná, která pracovala v různých domovech pro seniory. „Zpočátku jsem si myslela, že to souvisí s tím, že jde o ženy, které tráví stáří mimo domov, že třeba skutečně neměly funkční rodinné vztahy a příbuzní je takzvaně odložili do domovů pro seniory. Jenže vůbec ne. Rodiny za nimi jezdily, s jejich dětmi a vnoučaty jsem byla v kontaktu, měli o své babičky či matky starost. Ty dámy o nich přesto nemluvily moc hezky a připadaly mi takové ukřivděné. Možná opravdu neměly lehké životy, možná je srovnávají s tím, jak žijou mladé ženy nyní a mají pocit, že o něco přišly,“ uvažuje.
Psychiatrička Tamara Tošnerová, která se zaměřuje na problémy lidí v seniorském věku má zkušenost, že starší ženy se občas k partnerům nechovají nejlépe. „Když jde o ženy, které nebyly v manželství spokojené a třeba jejich muži byli dominantní, dávají jim to ve vyšším věku pořádně najevo, zejména tehdy, když je partner nemocný, zeslábl, ztratil v rodině hlavní pozici. Ženy jim to takzvaně vracejí,“ uvedla Tošnerová.
Jsou lidé, jejichž stárnutí provází pocit hořkosti. Pro ty, kteří přistupují k životu přesně naopak a stárnutí si spojují s větší svobodou a schopností užívat si volný čas, je to sice nepochopitelné, nicméně lidí, kteří se pasují do pozice oběti, je mnoho.
„Naše máma v posledních letech získala pocit, že svůj život asi nějak promarnila, protože nám neustále zdůrazňuje, co všechno pro nás udělala. Což nikdo nezpochybňuje, jen je poněkud otravné neustále to poslouchat,“ říká jednapadesátiletý Libor. Je velmi úspěšný ve svém oboru, takže mu jeho osmasedmdesátiletá maminka velmi často zdůrazňuje, že nebýt jí, nepodařilo by se mu to. „Já velmi dobře vím, že dbala na to, abych se učil jazyky, vozila mě na tenis, investovala do mé výchovy mnoho času a peněz. Jenže táta dělal totéž a nikdy o tom nemluvil. Máma byla skvělá máma, sice přísná a ambiciózní, prostě typická učitelka, ale velmi dobře vím, že jsem nikdy netrpěl nouzí a rodiče žili jen proto, abych něco dokázal. Však jsem jim také nechal postavit pěkný domek, přispívám jim finančně, aby v penzi nestrádali, velmi často je navštěvuju i s rodinou. Přesto nám máma nedávno řekla, že se pro mě takzvaně obětovala, že mohla víc investovat do sebe. No co na to říct?“ říká Libor.
Vy se máte, vy můžete cestovat. To já nemohla, pořád jsem jen s vámi seděla doma.
Tyto věty před časem řekla jedna dáma svým dospělým dětem. „Já chápu, že maminka prožila mládí za socialismu, kdy vrcholem blaha bylo dočkat se devizového příslibu a jet do Jugoslávie, ale co já s tím? Když jsem jí několikrát chtěla vzít později k moři, odmítala. Teď je stará, nemocná a tak možná bilancuje a cítí lítost, že necestovala. Jako by tím ve mně ale chtěla vyvolat výčitky za to, že můj život je lepší,“ říká šestapadesátiletá Petra.
To, že má člověk občas pocit, že měl ve svém životě něco udělat jinak a lépe, je podle psychologů naprosto přirozené. Hodnocení a srovnávání ke stárnutí patří. Problém je, když v hodnocení převládá negativita nad schopností vzpomínat na to, co v životě bylo hezké, dobré, co se podařilo. Žena, která si říká, že víkendy strávené se synem na tenisových trénincích byly fajn, protože z něho vyrostl muž se smyslem pro férové chování a s dobrou fyzickou kondicí, bude mít vždy příjemnější život než žena, která říká: já jsem se obětovala, každý víkend jsem jezdila s klukem na tenis, teď z toho nic nemám, protože ho stejně už nehraje, žádné peníze tenisem nevydělal a já mohla ty prachy a čas, co jsem do něj investovala, raději dát sama do sebe.
Častěji se tento problém týká žen než mužů. Což zřejmě souvisí s tím, že ženy, které se nyní dostaly do seniorského věku, ještě patří ke generacím, pro které bylo běžné, že více domácích povinností padalo na ženy než na jejich partnery. Možná, že současné mladé ženy už takovými pocity, že jim něco takzvaně uteklo a ony se obětovaly rodině, trpět nebudou.
Někdy bilancování přeroste do fáze sebelitování a to je pak hodně špatné. Pro ty, které to postihlo, stejně jako pro lidi v jejich okolí. Tak pokud někdo u sebe začne pozorovat příznaky, je dobré zkusit je odehnat hned v jejich začátku.
