Tehdy se to mnohým zdálo jako přehnané, přece vystudovali pedagogiku, metodiku různých předmětů, psychologii, ale jak se chovat na jevišti? O tom na žádné přednášce nepadla ani zmínka.
Stačilo pár hodin v "terénu" a každému došel význam této myšlenky. Prostor před lavicemi se totiž rázem stal jevištěm, žáci na židlích diváky. Jak moc se ten či onen právě promovaný učitel ztotožnil s faktem, že občas bude muset zahrát když ne přímo havní roli, tak malou etudu, by mohli vyprávět jen samotní kantoři.
V průběhu životních etap jsem mnohokrát přemýšlela, že se pohybujeme ve společnosti, kde nejen učitelé, ale i osoby v mnoha dalších profesích, si musejí občas svůj štěk zahrát. Hraje svoje "představení" například pokladní v obchodě, jejíž syn přinesl vysvědčení s pětkami ze dvou předmětů? Nebo průvodčí v narvaném vlaku, který z jakéhosi festivalu veze rozdováděnou, alkoholem a kdovíčímještě posilněnou omladinu? Nebo podřízení, kteří těžce snášejí rozmary svého vedoucího hraničící se šikanou, ale o práci nechtějí přijít? Nebo recepční v hotelu, který musí zvládnout nerudného a agresivního hosta? A co vychovatelé, policisté, řidiči autobusů, úředníci, referenti a další a další profese. A manželé?
Představuji si, jak by svět vypadal, kdybychom vždy jednali tak, jak nám naše nátura káže, a s obligátním - řeknu ti to tedy upřímně - sdělíme náš názor, postoj či pohled na danou situaci. Je možné dát rovnítko mezi upřímnost a pravdu? Pravdu občas trochu upravíme, až se z ní stane milosrdná lež. Nebo je to jinak?
S kamarádem Zdeňkem jsem diskutovala, zda ono "hraní" v obyčejném životě, nikoliv na jevišti, je či není přetvářka. Shodli jsme se, že skutečný herec předvádí jinou postavu, a to nejen pohyby, ale i mimikou a hlasem. Je to přetvářka? Nebo klam? A pedikérka, kadeřnice, servírka? Co to je, když musí potlačit svoje pocity, protože zákazníka nezajímá, že má před závažnou operací, před rozvodem, nebo musí jít na pohřeb někomu ze svých známých? Jak nazvat chování politika, který opovrhuje kolegou nebo umělcem, za jeho zády se o něm vyjadřuje vulgárně, ale při přímém kontaktu je samý úsměv a poplácávání po ramenou? Je to maska, nebo pokrytectví?
Mnohokrát jsem se ocitla v situaci, kdy bych nejraději do něčeho praštila, abych dala najevo svůj vztek, ale okolnosti mě donutily vášně zkrotit. Občas jsem chtěla tzv. hodit ksicht po někom, u koho jsem zažila rozčarování z nějaké činnosti. Mám v kanceláři kolegu, který by si někdy nejraději dal nohy na stůl, nebo odhodil tužku, zabouchl dveře a odešel středem s tím, že se už nevrátí. Neudělá to. Přetvařuje se? Předstírá? Klame sebe nebo své okolí? Bojí se následků? Toť slova do pranice. Prý se tím lišíme od zvířat. Ale takový tygr, který si dělá zálusk na mládě nějakého kopytníka, se také přetvařuje. Krčí se v křoví, ve vysoké trávě, plíží se, aby zastřel svůj úmysl. Kdyby se vztyčenou hlavou kráčel směrem ke stádu antilop, všechny by utekly a on by svůj život skončil vyhublý a vyhladovělý. Je jeho chování přetvářka? Nebo hraní?
Památníček měli snad každá moje kamarádka i pár kluků. S malůvkami i s veršíky zapisovatelů, s citáty slavných osobností, s úryvky z knih nebo z textů písniček. Jakmile jsme odrostli dětským střevícům, tyto knížečky se ocitly na dně šuplíku, i když romantické povahy pokračovaly. Před prahem dospělosti se v mnoha záznamech ocitly verše, které se mi do dnešních časů často honí hlavou. Ten, kdo toto věnování tehdy do památníčku napsal, určitě nepřemýšlel, zda se jedná o přetvářku, klam či herecké umění:
Ber, co ti život dal,
žal, bolest i lásku.
Život je karneval,
v němž stokrát měníš masku.
O mnoho dalších let jsem zaznamenala myšlenku americké spisovatelky Sophie Jordan: „Přeju si, abych na každém okamžitě poznala, jaký je. Aby neexistovala lež, přetvářka, masky. Přitom bych sama bez masky dlouho nepřežila.“
Tak jak to vlastně s těmi karnevalovými maskami v našem životě funguje?
