Svátek Silvestra bývá obvykle spojován s nevázaným veselím, jenže muž, podle kterého dostal jméno, neměl s alkoholem nic společného. A nejen to: dokonce byl prohlášen za svatého, což se alkoholikům obvykle nestává.
Poslední den v roce má svátek Silvestr podle papeže Silvestra I., který shodou okolností 31. prosince 335 n. l. zemřel. Kdyby věděl, s čím bude jeho jméno o 16 století později svázáno, nejspíš by svůj odchod na onen svět uspíšil či pozdržel, protože pohanské radovánky byly to poslední, co by se mu zamlouvalo. Právě naopak: jeho celý život byl spjatý s církví, která svou dnešní podobu v katolické části světa získala do značné míry právě za jeho pontifikátu.
Lesní muž papežem
O narození a mládí Silvestra I. se toho moc neví. Podle některých pramenů (ovšem mnohem pozdějšího data) byl jeho otcem Říman jménem Rufus nebo Cirinus. Letopočet narození není znám, předpokládá se, že to bylo někdy okolo roku 292. Nevíme ani, jak se původně jmenoval. Jméno Silvestr, které přijal později, bývá vykládáno jako památka na časy, kdy se společně s dalšími pronásledovanými křesťany ukrýval v lesích kolem Říma ("silvestris" latinsky znamená "lesní").
Prvním historicky doloženým letopočtem jeho životopisu je rok 314 (patrně 31. leden), kdy se stal papežem po zesnulém Miltiadovi. Šlo o v pořadí třiatřicátý pontifikát a k Silvestrově štěstí připadl na dobu panování císaře Konstantina Velikého. Ten sice sám po většinu života křesťanem ještě nebyl, přívržencům nové víry však přál. Patrně se o to zasloužilo jeho vítězství v bitvě u Milvijského mostu roku 312, před níž prý na obloze uviděl kříž a nápis "V tomto znamení zvítězíš". Stejně možné ale je, že si všiml odvahy svých křesťanských vojáků (a nechybí ani názor, že ono znamení byl ve skutečnosti meteorit nebo kulový blesk). Důležité však zůstává, že právě tehdy definitivně skončilo pronásledování křesťanů v římské říši a Silvestr (na rozdíl od mnoha svých předchůdců na Petrově stolci) neskončil mučednickou smrtí.
Křesťanství v zájmu říše
Konstantin Veliký rozpoznal potenciál křesťanství jako jednotící ideologie pro jeho říši a rozhodl se je podporovat. Byl tu ovšem problém: sami křesťané měli do jednoty hodně daleko. V Silvestrových časech se přeli především o podstatu božství Ježíše Krista a jakýsi Arius z Alexandrie dokonce tvrdil, že vůbec nebyl Boží syn, ale že jej Bůh pouze adoptoval pro jeho výjimečné schopnosti.
Konstantinovy sice byly tyhle problémy vcelku ukradené, pro své cíle ale potřeboval církev jednotnou. Začal svolávat církevní sněmy, kde si měli svatí otcové své problémy vyříkat a dohodnout se na závazných výkladech víry.
Nejvýznamnějším z těchto shromáždění byl koncil svolaný roku 325 do Niceje v Malé Asii. Výsledkem bylo takzvané níkajské vyznání víry, které přijalo závazná dogmata o podstatě božství Ježíše Krista a stanovilo metodu určení data Velikonoc.
Zatímco císař se nícejského sněmu velmi aktivně zúčastnil, Silvestr tam pouze vyslal své zástupce. Má se za to, že panovníkovo zasahování do církevních záležitostí neviděl rád, papežové ale tehdy ještě nebyli v postavení, aby mohli panovníkům mluvit do řemesla. Vzpomínka na souvěrce končící svou pozemskou pouť jako krmivo dravých šelem, ještě byla příliš živá.
Papež ve spolku s ďáblem
Církevní historikové o Silvestrovi mluví jako o člověku, který se nehnal do konfliktů a při budování církve se raději držel v pozadí. Jeho osobou definitivně končí mučednické křesťanství a začíná éra církve jako mocenské struktury státu. Jako svatý má na starosti domácí zvířectvo a úrodu na polích.
Mnohem zajímavější osobou byl papež, který o nějaké to století později na jeho památku přijal jméno Silvestr II. Gerberta z Aurillacu (950-1003) zvolili hlavou katolické církve roku 999, přestože měl na papeže dost nevšední zájmy: zabýval se přírodními vědami a filozofií, konstruoval mechanické hodiny a nebyla mu cizí ani "pohanská" učenost tehdejších Arabů. Do Evropy přinesl jejich znalosti matematiky (včetně arabských číslic) a astronomie. Nevyhnul se proto ani podezření, že je ve spolku s ďáblem.
Přesto ani on neměl s nevázanými oslavami konce roku nic společného. Až do 19. století lidé poslední den roku nijak zvlášť neslavili, jsou pouze známy pranostiky a pověry spojené s tímto datem. Například sušení prádla na Silvestra mohlo přivolat nemoc. Bujaré silvestrovské veselí ale nesouvisí dokonce ani s předkřesťanskými obřady, protože začátek kalendářního roku připadající na 1. ledna byl stanoven uměle (poprvé zavedením juliánského kalendáře roku 46 př. n. l.). Oslavy poslední noci roku se tak spontánně rozmohly až v průběhu 20. století.
