Žena potmě štrykuje, vypíná mi rádio, když poslouchám zprávy, vaří rychlovky tak, aby plynu ubylo co nejméně. Když předevčírem přišla s jakousi polévkou za studena, nevydržel jsem.
"Marie, prožili jsme spolu krásný život, vychovali jsme dvě skvělé děti, radujeme se z vnoučat. Na tomto světě nám zbývá několik let, dva, tři, možná pět. Nechci zbytek života trávit po tmě a pít studenou polívku z hrnku. Nechci poslouchat věčné naříkání, jak to všechno stojí za prd. Važme si toho, že jsme oba zatím jakž takž zdraví, máme kde bydlet, oba jsme poctivě pracovali, máme něco našetřeno..."
"Ale, i Lidka říkala..."
"Huš! Neposlouchej ani Lidku, ani Jarmilu, ani jejího Zdenka. Ti nadávají na všechno a na všechny. Běž na zahradu, užívej si sluníčka, nebo běžte s Helenou, která je snad jediná normální, na výlet. A vytáhni z mrazáku to plecko, odteď vařím já."
Být v permanentní tenzi a neustále přemýšlet o tom, co by bylo kdyby, to opravdu nejde. Ano, vím, že když se ráno probudím, bude zase máslo o korunu dražší. Ale (zatím) se nemusím bát, že nám do rozehrané šachové partie vletí ruská raketa. Můžu si pořád v klidu číst, jít na ryby, jet za vnoučaty, navštívit staré dobré známé, kteří se také umí bavit o jiných věcech, než je pandemie nebo válka.
Holt si dám v hospodě o jedno pivo míň, v zimě budeme mít o jeden či dva stupně chladněji. Ale zachovám si aspoň chladnou hlavu, protože vím, že remcáním nic nezměním, že současnou krizi nevyřeším ani já, ani Lidka či Jarmila.
Jsme generace, která se narodila těsně po válce. Naši rodiče zažili mnohem větší krize, než prožíváme nyní. Za komunismu jsme také nejásali, ve frontě na maso či na banány jsme drželi ústa. Poslední dvě tři desetiletí žijeme v blahobytu a jaksi jsme zapomněli na to, že může někomu býti nuzno. A jistě už je. Ale tak tomu bylo vždy. Za první republiky žilo sedmdesát procet obyvatel Českoskovenska v chudobě. Chudobince byly v každé druhé obci. Za totality se roky šetřilo na auto, desítky let na barák. Dobře se měli jen veksláci, rudí všiváci a šíbři. Ostatně, stejně jako dnes.
Žijeme! Zaplaťpámbu, že se válka ještě nepřevalila přes hranici Ukrajiny, že nemáme plné nemocnice raněných a nekopeme hroby.
Už se asi nebudeme mít tak dobře, jak jsme se měli. Ale my už to doklepeme. Hlavně, aby bylo dobře na tomto světě našim dětem a jejich potomkům. Těm musíme vštěpovat víru, naději a aspoň špetku optimismu.
