Lída (71 let): Jako vdova se mám lépe, než když jsem byla vdaná

Můj první manžel zesnul když mi bylo 60 let. Žila jsem s ním od 18 let a bylo to velmi krásné manželství. Znovu jsem se po 12 letech provdala za podobně báječného muže. On byl také vdovec, ale odmítal žít "tzv na psí knížku". Bohužel i on po delší nemoci odešel odkud není návratu. Oba moji Karlové byli bezvadní a slušní muži a budu na ně vždy vzpomínat s láskou.Ono vždy záleží na toleranci a vzájemném pochopení jednoho k druhému. I v pozdějším věku lze nalézt partnera se kterým si porozumíme.

Pane Vrbo, reaguji nyní jen kvůli vaší poslední větě. Nemám ráda, když mi někdo vyhrožuje. Za tím, jak jsem vás nazvala, si stojím. Tímto svým dalším traktátem jste mi to jen potvrdil. Máte pocit, že vám křivdím, vy jste přece empatický, chápavý ..... , Nejste, pane. Vy si to o sobě pouze myslíte. Ono se to totiž dá z vašich komentářů velmi snadno rozpoznat. Nebudu to zde rozebírat, nejsem odborník, nemám na to vzdělání, pouze několik odborných seminářů na toto téma. Teď už opravdu reagovat na vás nebudu. Klidně si mne za můj názor dejte k soudu.

Paní Křapová, v mém prvním komentáři z 08:57 nebylo nic tak sprostého, nic tak špatného, ale je mi jasné, že tady stojím proti přesile vdov a lidí zklamaných životem a to je pak těžké přidat k tomu něco vtipného, když je to tady samá "plačka". Ty spokojené ženy sem moc nechodí a o své spokojenosti moc nepíší, protože závist má mnoho podob a tady si lidé závidí, tak jako i většina lidí mimo íčko, dokonce i spokojené stáří, zdraví a dokonce i nemoci, hodné děti, milá vnoučata. Jasně, že to skryjí pod něco jiného - třeba tak "ušlechtilého" - někoho setřít, že je nemístně vtipný. Nepodceňuje mne, že nevnímám i drobné rozdíly v životě a dokonce i ve smrti. Jsou o tom mé články. V mém vyjádření z 08:57 nebylo jediné slůvko proti paní Lidě. Bylo to o smrti a o mrtvých se má vždy mluvit jen v dobrém. protože se nemohou už bránit, nemohou říct, že například paní Lída lže, že trpí chorobným lhaním a ukázat nám dokonce o to i lékařskou zprávu. I to se totiž stává. Proto jsem udělal "advokáta" a vložil do úst jejího manžela ta slova, aby jí to někdo vrátil a zároveň, aby si lidé uvědomili, že jsme smrtelní a teprve Bůh vše posoudí. Tady si troufnu napsat, že mne více pochopí paní Celková a ostatní lidé, které zajímají i věci "vyšší". Paní Křapová, mějte se pěkně a příště pozorně mé příspěvky čtěte, než se rozhodnete na ně reagovat nadávkou, aby vás to pak nemrzelo.:)

Paní Lídě naprosto rozumím, něčím podobným jsem si prošla. A rovněž jsem velmi spokojená vdova , z mužských jsem vyléčená a neměnila bych .

Vážený pane Vrbo, nenapsala jsem, že jsem nežila samostatně. Napsala jsem, že jsem pouze přežívala. Nebudu vám popisovat, jak, proč a co tím myslím. Stejně byste to nepochopil. Jen jednu poznámku k vašemu předchozímu komentáři. Já nenaříkám nad tím, jak jsem žila dřív. Já jsem hrdá na to, jak jsem veškeré životní trampoty zvládla. Ale chápu, že vy tyto jemné rozdíly nevnímáte. Vám je přece všechno jen k smíchu. Takže nevidím ani důvod k další diskuzi s vámi, protože diskuze se dají vést jen s lidmi, kteří jsou schopni vnímat názory či životní zkušenosti a pod. těch druhých bez posměšku a dehonestace. A vůbec to není o tom, že by ty názory a zkušenosti museli mít stejné.

Paní Křapová, děkuji Vám srdečně za upřímná slova se snahou o vtip. To, že jste ukončila "pubertu" až v 6O letech a začala teprve žít, nebo Vám vám umřeli rodiče, kteří vás do té doby hlídali, jinak si to nedovedu představit, proč jste se samostatným životem tak otálela? Vždyť je to samo o sobě tragédií i vtipem? Já nesnáším lidi, kteří naříkají nad zmarněným životem, který jim zmarnil někdo jiný. Jen to svádějí na někoho jiného - to žili v gulagu - nebo kde? Když to bylo tak nesnesitelné, tak ti lidé měli najít odvahu odejít. Tak trochu mi to připomíná ty ženy, které se po 30 letech přihlásí, že je manžel těch celých 30 let znásilňoval. Čekám na prvního "odvážného" chlapa, který se po 30 letech přizná, že musel lézt každou středu a sobotu na svou domácí obludu, jakmile zaklepala na polštář. Tak to vidím já - ten vůl, který vám moc fandí, protože začít žít až v 60, to musí být už jen dřina a takový člověk pak samozřejmě kolem sebe mlátí ze závisti po těch, kteří žijí život naplno a s vtipem už normálně od malinka a nenechají se omezovat škarohlídy. :)

Milá paní, přeji Vám hodně spokojených let prožitých ve zdraví a v pohodě. Zasloužíte si žít konečně svůj život, tak jak sama chcete.

Paní Lído, Váš článek mě dostal. Nedokážu si ani já představit život po boku takového muže, jakého jste Vy měla. Já bych manžela neměnila, jsme spolu od r. 1984 a je nám spolu stále dobře. Manžel měl úraz, jehož následky se s přibývajícími roky jen zhoršují a proto nikam daleko nejezdí i když by mohl. Mě v setkávání s přáteli nebrání, vždy říká, že je mu lepší doma ve svém pohodlí. Občas však také bylo zataženo, ale vždy se vyjasnilo a manželství je stále funkční. Vy si určitě nic nevyčítejte, nedávejte si žádnou vinu a žijte dle svého. Přeji Vám spoustu zdraví, energie, radostí do dalších let!

Vím o čem je řeč. Vyrůstala jsem na vesnici, matka byla jednoduchá žena a otec byl bezohledný alkoholik. S věkem se to zhoršovalo, trochu se sklidnil, až když máma umřela. Já jsem v 17 šla studovat do Prahy, to jsem si musela vybrečet. Natrvalo už jsem se tam nikdy nevrátila. A nikdy jsem nelitovala. Přeji vám ještě dlouhý a spokojený život. Možná by nebylo na škodu si s dětmi sednout a říct jim pravdu, rozhodně si nic nevyčítejte.

Pane Vrbo, i vtipálkovství by mělo mít své meze. Protože zde máme diskutovat slušně, nenapíšu to první, co mne po přečtení vašeho komentáře napadlo. Zaobalím to. Pro mne jste kastrovaný samec jisté rohaté samice. Omlouvám se těm, kteří náhodou nedokáží snést toto oslovení ani zaobaleně. Paní Lízo, žijte i nadále tak, jak cítíte. Já sama jsem žít začala také až po svých šedesátých narozeninách. Doslova. Do té doby jsem jen přežívala.