Radikální upřímnost může život zkomplikovat, ale někdy ho zlepší
Ilustrační foto: Ingimage

Radikální upřímnost může život zkomplikovat, ale někdy ho zlepší

15. 7. 2022

Babi, mně u tebe nechutná. Maruško, v těch kalhotách máš příšerně velký zadek. Pepo, prosím, nechoď k nám se svou manželkou, my už nejsme schopni snášet, jak všechny neustále poučuje.

Je vhodné říkat věci takto na rovinu? Pro někoho je to nepřijatelné společenské selhání, pro jiného normální upřímnost.

Kde je hranice upřímnosti a hulvátství? Na to má každý svůj názor a zpravidla je ta linie velmi tenká a proměnlivá. Existují však různé formy upřímnosti. Od té nenápadné a dobře míněné, která může vztahy zlepšit, až po upřímnost na hranici vulgarity, která je může navždy zničit.

V psychologii se používá ještě jeden pojem – radikální upřímnost. A  i ona má své zastánce i odpůrce.

„Neříkej babičce, že ti u ní nechutná,“ říká maminka desetileté dceři.

„Ale vy s tátou taky říkáte, že vám u ní nechutná.“

„Ale říkáme si to jen doma, mezi sebou, neříkáme to jí.“

„A proč?“

„Protože se to nehodí. Babička se těší, že tam přijedeme, vaří pro nás a pak by byla smutná, že nám nechutná.“

„Ale já viděla, jak suneš jídlo ze svého talíře tatínkovi a on ti kvůli tomu nadával a říkal, že už to nechce. To jste dělali, když šla babička do kuchyně.  A když nejím já, tak se na mě zlobíte. A já to jíst nechci.“

„Tak sníš jen trošku, ale poděkuješ a řekneš, že to bylo dobré, jen že nemáš hlad.“

„Ale to není dobré. A lhát se nemá.“

Tak to byla typická ukázka, kdy asi nikdo nenajde odpověď na to, co malé nespokojené holčičce říct. Jak to dopadlo?

„Babi, já to nechci. Mi to nechutná.“

„Tak já ti uvařím příště něco jiného, řekni, co chceš….“

„Nic. Mi u tebe nechutná.“

„Tak si příště doneseš co ti chutná nebo si objednáme pizzu, chceš?“

„Jasně.“

A bylo. Jen rodiče žasli nad tím, jak je babička nad věcí, tedy nad sdělením, o kterém se obávali, že ji zdrtí, urazí.

Psycholog Sebastian James, který je autorem knihy Radikální upřímnost, tvrdí: „Lhaní ve formě polopravd, mlžení, předstírání a hlavně zatajování se stalo součástí našich kultur.“ Podle něj je k tomu řada důvodů, například si chceme život ulehčit, nechceme zraňovat city ostatních, snažíme se být takzvaně slušní, předcházet konfliktům. „Ale takové jednání něco stojí. Na začátku si říkáme, že malá milosrdná lež a falešný úsměv nás nic nestojí, ale co když takhle jednáme roky? V práci, s rodiči, s dětmi, v partnerství? Časem si s lidmi nemáme co říct. Plníme náš původně vznešený záměr vyhnout se konfliktům, ale bohužel se spolu s konflikty vytrácí i živost a zájem,“ uvedl.

Z mnoha kamarádství, vztahů a rodin se tak vytrácí i diskuse – to, co bystří mozek, přináší nové poznatky, dodává energii.

Ale zároveň člověk cítí, že potřebuje vyjádřit své pocity a názory a tak je čím dál častěji a silněji projevuje v různých internetových diskusích a komentářích. A tam je pro upřímnost ideální prostor. Něco jiného je totiž být upřímný takzvaně z očí do očí a něco jiného sdělit něco brutálně nepříjemného někomu, koho jsme v životě neviděli, známe jen jeho jméno (v lepším případě) nebo většinou jen jeho přezdívku určenou pro skotačení ve virtuálním světě.

V tom, kdy je upřímnost prospěšná a kdy  ne, se neshodují ani sami psychologové a odborníci na lidskou duši.

Psycholog Marek Preiss například tvrdí, že určitá autocenzura toho, co sdělujeme okolí, je běžná a vůbec není špatná. „Za některé věci se prostě stydíme, nechceme o nich mluvit, je nám to nepříjemné. Kdyby lidé byli úplně otevření a mluvili za všech okolností pravdu, zřejmě by to mohlo mít na společnost až devastující účinek. Nějaká míra přetvářky je potřebná, normální,“ uvedl v rozhovoru pro Český rozhlas.

Do situace, kdy se řeší, zda dát prostor přetvářce či upřímnosti, se dostáváme poměrně často. Pětapadesátiletá Vlaďka nedávno zjistila, že její nejlepší kamarádku podvádí její přítel. „Ona měla na mužské vždy smůlu. Před pár lety se seznámila s milým chlapíkem. Je do něj zamilovaná a já jí to moc přála. Jenže, a opravdu to není jen podezření, ale je to jistota, on se dál seznamuje s dalšími ženami. Přestože se s ní stýká, je dál aktivní na jedné seznamce. Vím to, potvrdily mi to i další kamarádky, které ho dokonce viděly na výletě s nějakou ženou, s níž se tam vedl za ruku,“ vypráví. A tak řeší velký problém. Být brutálně upřímná a říct to své přítelkyni? Vzít jí iluze, riskovat ztrátu kamarádství, protože se může stát, že jí dotyčná nebude věřit a pomyslí si, že jí jen závidí její štěstí? Nebo má mlčet a přikyvovat, když jí kamarádka líčí, jak je šťastná, protože konečně má skvělého mužského?

Zkrátka, když přijde řeč na téma radikální upřímnost, málokdo se shodne. Každý by tu situaci řešil jinak, ale nikdo neví, které řešení by bylo lepší.

Být upřímný tak nějak akorát je totiž velké umění, ba přímo dar. Částečně se mu dá naučit, ale každopádně je dobré nad ním přemýšlet. Nepředstavovat si pod pojmem upřímnost, že napíšeme něco radikálního do komentáře pod článek, ale uvědomit si, že jde o velmi křehký balíček, který je třeba rozbalovat pomalu a opatrně.

psychika rodina
Hodnocení:
(5.1 b. / 18 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Martin Vrba
Něco o radikální upřímnosti z naší rodiny: Když byl můj brácha malý, tak šel s tatínkem za ruku, náhle se zastavil a na celé kolo vykřikl:" Jé tati, podívej se, jak je ten pán malý, on je malý jako já!" Ten pán si to nenechal líbit a povídá mému otci: "To nemůže toho kluka okřiknout, aby na mne neupozorňoval?" Táta mu odpověděl: "A za co bych ho měl okřiknout, za to, že řekl pravdu, copak vy jste nějaký veliký, ne jste malý, on už ví, že se neukazuje na lidi postižené - na mrzáky, ale to vy přece nejste, jste jen malý, jako je někdo třeba zase veliký. Já jsem v tom jeho konstatování neshledal vůči vám nic špatného, dokonce jsem v tom vycítil jistou sympatii. Ono je pro děti totiž velice nepříjemné pořád koukat dospělým jen na poklopec a on konečně poznal člověka, s kterým se může koukat s očí do očí. Pak všichni tři nastoupili do tramvaje a bylo na světě zase veseleji a lépe, protože se lidé dokázali domluvit a pochopit.
Jana Kollinová
Radikální upřímnost je zcela subjektivní emoce, stav mysli, a následné verbální projevy nemusí vždy být adekvátní podnětům, které ji vyvolaly. Tak to vnímám vždy zpětně, když můj rozum zvítězí nad emocemi a to je obvykle až poté. Obdivuji všechny, kteří dokáží najít ve správné chvíli ta správná slova. :-)
Jitka Caklová
Mně zatím nikdo přímo neřekl, že jsem blbec, možná jen naznačoval/a a i kdyby řekl, nemám potřebu mu to vyvracet, jen bych mu to svým přesvědčováním potvrdila. Je to jeho názor a se mnou nemá nic společného, stejně jako by to byla jen jeho myšlenka :-) :-)
Olga Škopánová
Pane Vrbo, když mi někdo řekne, že jsem blbec tak se ho fakty snažím přesvědčit, že nemá pravdu. Ne vždy úspěšně.
Soňa Prachfeldová
Proto je pane Vrbo upřímný přítel nad zlato, myslím, čím je kdo vzdělanější, tím více se umí přetvařovat, jsou to diplomaté, ne tedy všichni. Upřímnost ano, ovšem s citem a empatií, nezraňovat zbytečně toho druhého a nikdo jsme všechnu moudrost nesnědli/lidově drsněji/.
Jitka Caklová
Pro mě je nejlepší varianta, ze svojí osobní roviny nikoho nepodceňovat, nemít nikoho za blbce. Každý má svoji cenu.
Jitka Caklová
08:38 - A co když "někdo" vám upřímně řekne, že jste blbec, protože o tom bude přesvědčený, stane se snad pro vás přítelem a necháte se jím všude tahat? :-) Upřímnost je dvousečná zbraň, co si myslím o druhém, tak to samé si může ten druhý myslet o mně a oba budeme mít svoji upřímnou pravdu :-) :-)
Martin Vrba
Vím, že když někomu upřímně sdělím, že je blbec, že mám hned nového nepřítele a když blbci neupřímně řeknu, že je inteligent, že mám hned o jednoho blbého přítele navíc. Co ale s tolika blbými přáteli, to mi neporadí nikdo a tak je tahám všude s sebou a nejhorší je na tom to pomyšlení, že si oni o mne myslí to samé. :)
Jitka Caklová
Radikální (od slova radix - kořen) znamená "jdoucí ke kořenu věci, k její podstatě". Když se vrátím k názvu článku a uvedeného příkladu, tak je radikální upřímnost (od kohokoliv), pravdou, lží, nebo obyčejným patolízalstvím? Učíme, nebo učili jsme snad své děti pod rouškou, zvanou "radikální upřímnost", lhát? Důležité je umět být svůj a ne to děti odnaučovat. Každý jsme jiný a mám snad dát svoji osvědčenou pravdu všanc neosvědčené pravdě druhého? Je ale otázkou, zda dítě ovlivněné rodiči, obzvláště když se názory otce a matky různí, může vědět kde je pravda.
Blanka Lazarová
Pěkný článek. Je to opravdu velmi citlivé a osobní. A taky si myslím, že někteří lidé od někoho "radikální upřímnost" přijmou bez problémů a od jiného ne. Záleží to na mnoha faktorech, žádná šablona to nevyřeší. To je můj názor.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.