Stačí si pustit zprávy na různých televizních stanicích, nebo si projet nejrůznější webové stránky. Jedna událost, jeden prostý fakt, je tam interpretován mnoha způsoby, často vzájemně si odporujícími. Holt svět médií je poplatný tomu, kdo platí a kdo vyznává ta „jedině správná“ ideologická stanoviska. Vyznej se v tom, občane! A ty tzv. velké pravdy se mění prakticky s každým režimem. Dnes se mi zdá, že se kupodivu mění již s každými volbami.
Na prezidentské standartě se stkví už od roku 1920 krásné heslo – Pravda vítězí. Když tato dvě slova, tu svou neochvějnou víru, psal Mistr Jan Hus v roce 1413 Janovi z Rejštejna, myslel to upřímně. Ale už v jeho době to bylo heslo velmi pochybné.
Jinou pravdu zastávali tehdy jeho příznivci, jinou pravdu měli ortodoxní katolíci, jinou pravdu zastávali vyznavači Alláha atd. Tam, kde veškerý život ovládá nějaká ideologie, ať už náboženská, či politická, nemůžeme v žádném případě mluvit o té jediné a správné pravdě. Velkých pravd je celá fůra. Spíš bychom si to okřídlené heslo „Pravda vítězí“ mohli pozměnit na „Pravda vyděsí“. Ostatně, ani z hlediska filozofie neexistuje absolutní pravda.
Když se ale nad heslem Pravda vítězí zamyslíme hlouběji, můžeme ho interpretovat i jinak, pozitivněji. A to ve chvílích, kdy se projeví schopnost a síla národa rozhodnout o své budoucnosti a překonat kritické momenty své existence. V momentě, kdy převáží potřeba národní pospolitosti.
Ale většinou si budujeme své vlastní pravdy, jakési ideologické tvrze, které hájíme až s fanatickou zatvrzelostí. Najít v tomto, tzv. demokratickém, režimu společnou řeč, je mnohdy za hranicemi možností. A nejedná se pouze
o zájmovou oblast jednotlivých stran, ale v nedávné minulosti jsme mohli sledovat, že ani ministři jedné vlády nejsou schopni se dohodnout. Není schopen dohodnout se i parlament s vládou, vláda s kanceláří prezidenta, jednotlivé politické strany mezi sebou. Co je vlastně v pozadí všeho? Je to především boj o moc. A moc s sebou přináší i hmotné požitky.
Propaganda v médiích jede na plno a hledají se viníci stavu. Ať už je to Brusel, Moskva, počasí, ten, co je u moci, možná, že dojde i na ufouny. Ale především si za vše můžeme sami, svou zatvrzelou mánií velkých pravd. Nezapomínejme, že za každou takovou pravdou něco nebo někdo stojí. A jsou to většinou peníze, spojené s rozhodovací mocí.
Tento společenský systém, pro který jsme kdysi zvonili klíči, přinesl tržní mechanismy a fůru nejrůznějších pravd. Pravd, které se v tomto systému staly až tržním produktem. Ztrácíme vlastní myšlenky a ty pravdy marně hledáme, nikoli v sobě, ale hlavně na trhu nejrůznějších médií.
