Češi si vybudovali Národní divadlo v roce 1883, pražští Němci – významná, bohatá a uměnímilovná komunita – postavili svůj operní stánek o pět let později. Nové německé divadlo (nyní Státní opera) zahájilo provoz v jedné z nejkrásnějších divadelních staveb v Evropě před 125 lety, 5. ledna 1888.
Po roce 1948 zdejší soubor spíše živořil jako součást "zlaté kapličky", od roku 1992 pak v budově opět fungovalo samostatné divadlo, Státní opera Praha (SOP). Nyní byla jako Státní opera opětovně začleněna do Národního divadla.
Jak zabít divadlo
Nevkus tehdejších plánovačů se však na jejím okolí v šedesátých a sedmdesátých letech neblaze podepsal. Vklíněna mezi dva rušné dálniční tahy, z jedné strany natlačena na moderní budovu bývalého Federální shromáždění, z druhé v těsné blízkosti labyrintu hlavního nádraží, působí novorenesanční divadelní budova jakoby nepatřičně. Původně ale byla obklopena zahradou a posléze (než okolí zásadně změnila magistrála) sousedila s parkem. Její umístění v blízkosti Koňského trhu – dnešního Václavského náměstí – mělo své odůvodnění.
Na pozemku někdejší zahrady usedlosti Smetanka totiž stávalo v letech 1859 až 1885 německé Novoměstské divadlo – letní scéna s kapacitou 1241 míst k sezení a 2000 míst k stání. Mimo jiné tady v květnu 1868 zazněla premiéra Smetanovy opery Dalibor. Dřevěná stavba, která již nevyhovovala přísnějším protipožárním předpisům, byla stržena, aby uvolnila místo pro novou kamennou budovu nynějšího divadla.
Hudební legendy
Peníze na stavbu se začaly vybírat v roce 1883 – právě tehdy bylo znovuotevřeno Národní divadlo. V průběhu tří let vznikl stavební plán, který byl předán vídeňskému ateliéru Fellner a Helmer. Na projektu se podílel i autor vídeňského Burgtheatru Karl Hasenauer a stavbu řídil pražský architekt Alfons Wertmüller. Finanční prostředky (asi 750 000 zlatých) pocházely ze soukromých sbírek. Za pouhých 20 měsíců od prvního výkopu, 5. ledna 1888, Nové německé divadlo uvedlo premiéru opery Richarda Wagnera Mistři pěvci norimberští.
Prvním ředitelem se stal Angelo Neumann, který rychle pozvedl scénu na vysokou uměleckou úroveň. Hostovali zde prvotřídní dirigenti (například Gustav Mahler, Richard Strauss, Arthur Nikisch či Felix Mottl) instrumentalisté i sólisté, včetně Benjamina Gigliho, Enrika Carusa, Lea Slezaka či Karla Buriana. V čele opery působil v letech 1911 až 1927 slavný dirigent a skladatel Alexander Zemlinsky a po něm George Szell. Světovou premiéru tady měla opera Karla Weise Polský žid (1901), dále Schönbergovo monodrama Očekávání (1924), opera Jonny vyhrává Ernsta Křenka (1927) nebo Zásnuby ve snu Hanse Krásy (1933).
Konec zlaté éry
Zlatá éra německé scény, kam na kvalitní operu chodili i prezidenti Masaryk a Beneš, se završila v září 1938. V průběhu okupace nemělo divadlo žádný pravidelný provoz, hostovaly zde pouze občas některé německé soubory. Po osvobození budova připadla nově ustavenému Divadlu 5. května a po roce se "U nádraží" operní a baletní složka osamostatnila pod názvem Velká opera 5. května.
Avantgardní skladatel Alois Hába, mladý scénograf Josef Svoboda nebo dirigent Karel Ančerl byli zárukou kvality, ale i nežádoucí konkurencí pro Národní divadlo. Druhá významná etapa v životě divadelní budovy tak skončila brzy – se sezonou 1948/49: "Velká opera" se stala součástí Národního divadla a od listopadu 1949 se jmenovala Smetanovo divadlo. Tato změna neprospěla nikomu, jak okomentoval v roce 1990 tehdejší ředitel ND Jindřich Černý: „Fúze s Velkou operou přivedla Národní divadlo do latentního krizového stavu. Národní divadlo nedokázalo toto sousto za celých čtyřicet let strávit“.
V roce 1992 nabylo divadlo zpátky svou samostatnost jakožto Státní opera Praha. Od té doby se snažilo navázat na tradice Nového německého divadla. Pak ale ministerstvo kultury rozhodlo o opětovném sloučení Státní opery s Národním divadlem, první fáze procesu byla zahájena k 1. lednu 2012, celá transformace podle plánu skončí v roce 2015.