Příběhy naší rodiny: Koloběh roku
Všechny ilustrace: Z rodinného archivu Marie Ženatové

Příběhy naší rodiny: Koloběh roku

29. 8. 2022

Krajinou se nese zvuk poledních zvonů. Není ničím přehlušován, je klidný předjarní den. Kolem dokola je kopcovitá vyvýšenina. V menším údolíčku stojí pravidelně posazené domky kolem hlavní silnice, mnoho dalších je roztroušeno u bočních cest, některý stojí až na konci, takže i cesta končí právě v jeho vratech.

Stavení jsou buď zemědělskými usedlostmi, ale mnohé jen pouhé chatrné domečky, které se tisknou schouleně k sobě, aby se víc zahřály. I když je začátek března, zde na Drahanské vrchovině je stále ještě zima. Nadmořská výška dosahuje téměř 700 metrů a to je mnohdy cítit jak v drsnosti zimy, tak v síle větru. Ale krajina zde má zase výhodu - čistý svěží vzduch a lidi skromné, vytrvalé, pilné a zdatné.

Dnešní den se nečekaně vydařil. Je i zde cítit jaro. Sníh sice ještě mnohde leží, ale teď taje a potůčky vody běží každou větší stružkou a stále víc se ukazují holá pole a louky. Vzduch se začíná nečekaně oteplovat.

V rozlehlém stavení Markových moc klidu není. Před několika týdny se jim narodilo třetí dítě a s ním přišlo do kuchyně hodně křiku - má se čile k světu. Je krátce po druhé světové válce, jsou první mírové roky života.

Sedlák Ondra se má co ohánět, přiženil se na téměř patnáct hektarů zemědělské půdy. On však pochází z městského domečku, kde se všichni živili hlavně domáckým šitím do továrny. V novém domově si už zvykl. Je pracovitý, dokáže se přizpůsobit nové situaci a každou práci vzít správně do rukou.

"Čehý, čehý," je slyšet z úst mladého hospodáře.

Svižně slézá z vozu a odpřahá koně. Je to jeho první starost a radost.

"Tak pojď, hned dostaneš něco do žlabu," klidně mu domlouvá Ondra. Je dnes ve výborné náladě, vypomáhá v lese s odklízením dřeva a dnes mu i tchánovi šlo všechno dobře od ruky.

"Ondro, pojď ož k vobědo!" volá jadrnou horáčtinou jeho mladá žena.

"Hned jsem tam!"

"Tatínku, půjdete se k nám taky najíst?" obrací se Ondra s dotazem na tchána.

"Co tě to napadá, deť viš, že sme s ževobetim na véměnko na svó," odpovídá statný sedmdesátník a jde klidně přes dvůr, kde je ve stínu stále ještě sníh. Koně ve stáji spokojeně frkají a zakusují se do usušené jeteleliny. Ještě poplácání po hřbetě a už vchází sedlák po hliněné udusané zemi do kuchyně, kde je podlaha trochu lepší. Je to celkem prostorná místnost a najde se v ní všechno. Jenže on je vyhládlý jako vlk - jen se mžikem oka podívá na závěs, kde klidně spí syn. Zde už usedá ke stolu a bere první sousta do úst.

"Tati, zapomněl ses pomodlet před jidlem," s úsměvem v šibalském obličeji a jiskrných očích mu říká pětileté děvčátko.

"Ož to děvče si tě všimá, copak se nemužeš aspoň pokřižovat?" domlouvá mu klidně Hanka. Tříletý chlapec se na něho také podívá - Ondra v rychlosti udělá kříž a v klidu polyká. Má rád při jídle klid a tak jí bez řečí.

Jenže Hanka to dlouho nevydrží:

"Maminka se dnes ani nepřešle podivat na Jarečka. Já nevim, kam dřiv skočet a voni só jenom na svó..."

"Je to špatné," na to Ondra, "za chvíli nám začnou práce v poli a bude potřeba tvých rukou. Měli-by jíst u nás."

"A já se pořád ještě cétim slabá. Ještě, že mám teto dva pomocnike," usměje se na černovlasou Janičku a blonďatého Pepíčka.

"Tati, já sem dnes nebela v mateřské škole," stěžuje si otci Janička.

"A mně se tam tak libi, névic krásné koberec v herně..."

"Zétra ož tě zavedo, deť sem to dnes nestihla," říká na omluvu selka.

"To je pořád voblikni a svlikáni, dež seš doma, tak tě stačijó stary tepláke..."

"Ale já doma nemám žádny hračke," stěžuje si Janička.

"Me sme bele take mali a stačele nám k hrani dřivka zabaleny v hadřikách a take sme verustle," s úsměvem odpovídá Hanka.

"Já chco take do školke," ozývá se chlapec.

"Te máš teprve časo, kdopak be se ještě voblikal s tebó..."

Ondra se mezitím napil a odchází z kuchně. Po chvíli jsou slyšet koně i hlas tchána jak vyjíždí znovu k lesu.

001-033-3.jpg
       Náš rodný dům v Protivanově na Drahanské vrchovině. Ilustrace: Z rodinného archivu M. Ženatové

 

Mladá hospodyňka pomáhá s jídlem chlapci a oči jí bloudí po prostorné světnici. Okno je malé, ale plné kvetoucích muškátů, takže místnost není nejsvětlejší. Nahoře visí krátká záclonka, která alespoň trochu zútulňuje místnost. Neboť celá jedna strana kuchyně jsou kachlová kamna, pec a závěs, za kterým je ložnice a v ní přepych. A co to je? Dřevěná podlaha a na ní kolébka s malým Jarečkem. Na druhé straně kuchyně stojí kredenc s prosklenou skříňkou, ve které je několik lepších hrníčků. Na čestném místě visí vyřezaný dřevěný kříž, který je jedinou ozdobou bílých stěn. Vzadu je ještě jedno okénko na násep, kde právě vzlétla slepice a klove zobákem z druhé strany do skla. Pepík je zaujat dokonale a jídlo již nepotřebuje.

"Šo, šo!" křičí malý chlapec.

"Deť tě sténě nesleši," domlouvá mu Janička utíká sama k okénku odehnat slepici.

"Ach jo," vzdychá si Hanka, "já skotečně nemám kolem sebe nic pěknyho, jenom to práco a k temo tře děti."

Jenže na ně hledí se zalíbením. Kolem Janiny hlavičky se vlní dlouhé černé vlásky, tvářička je zdravě růžová. Pepíček je pravým opakem, má rovné blonďaté vlasy a drobný obličej. Hanka se dívá pozorně na své děti a cítí se alespoň trochu šťastna. Bere život jak jde a dobře ví, jak to na takovém hospodářství chodí - nejpřednější je dobytek, pole a pak teprve to ostatní. Rychle jde ke dřezu a umývá nádobí. Vodu nevyleje, bylo by jí přece škoda - jsou v ní zbytky mastnoty z talířů a hrnců - alespoň budou mít prasata omaštěné brambory. Nahlédne ještě jednou za závěs na kolébku - je tam stále klid.

Bere kbelík a nalévá prasatům nasekané brambory se spařeným šrotem. Ty si už pochutnávají a ona jde hned vedle do kurníku, kam dá zbytek míchanice. Slepice tam nejsou, vyšly dnes na dvorek. Ale sotva uslyší otvírání dvířek, už vlétají dovnitř. Teď ještě krávy a kozy. Nejdříve jim dá seno, přihodí i trochu slámy ke žlabu, ale k pití je přes poledne jen voda s trochou soli. Odhodí ještě hnůj na hromádku, trochu podestele, aby měla k dojení čisto a ihned bere dojačku. Kráv je pět - jedna se moc nedojí, bude mít za nějaký čas telátko. Mléka není závratné množství - z čeho by také kravičky dojily, když dostávají do žlabu spíš jen záchovnou dávku krmiva.

"Hohni kósek, deť nemužo vubec projit!" volá Hanka na poslední krávu.

Do chléva vchází stařenka.

"Mám se tě podivat na chlapce?"

"Janičko sem hostanovila, abe na ňo dávala pozor. Jareček pěkně spi a já to všecko v klido dodělám."

"Já sem právě podojila kozo a dala praseti a slepicim. To viš, mám ož sedmé křížek na krko a néso tak rechlá jako te," dává se do řeči stařenka.

Je to milá, usměvavá a dobrosrdečná maminka Hanky. A ta si ji váží. Neosloví ji i tatínka jinak než vykáním. Ona sama je však velice temperamentní - živá jak v řeči, tak v práci. Stařenka jí vezme alespoň dojačku se sítem a utěrkou. Tu je potřeba hned vymýt a utěrku vymáchat ve vřelé vodě. Obě jdou do kuchyně a tam se za závěsem ozývá křik Jarečka.

"Hned se na tebe podivám," mluví na syna konejšivě Hanka. Má na stolečku nachystáno několik plen, ale spíš víc nastříhaných kousků plátna a do toho přebaluje chlapce. Jsou poválečná léta, bída je stále ještě vidět všude. Několik lepších plen si schovává jen k lékaři a také jedno novější oblečení. Na doma je dobrý každý kousek odloženého prádla po starších dětech.

"Mami, já bech chtěla jit ven!" ozývá se Janička.

"Já take, já take!" přidává se bratr.

"Tak si vemte gumáke, navlečte kabáte, čepice a mužete jit. Janičko, dohlidni na Pepika, ať má pořádně zaplé kabát a zavázanó čepico. Mužete jit na dvur. Já teď mám Jarečka!"

Ten se protahuje a křik ustal - zatím mu dělá dobře, že si ho už někdo všiml. Je přebalený, dostane napít...

Chlapec se má čile k světu, ale Hanka začíná pozorovat, že se jí probouzí dříve. I v noci je to stále častější.

"Bodo moset začit Jarečka překrmovat. Deť je pořád hladné."

"Hani, nestači-le mo mliko vod tebe, tak mo dávé převařeny kravsky." laskavě se ozývá stařenka.

"Teď je spokojené." Dívá se zálibně na svého synka. Pitím se tak unavil, že zase začíná usínat. Pokládá ho do kolébky, kterou má v koutě. Je to hezký kousek nábytku a praktický, však Ondra si s tím dal práci. Dívá se na jeho výtvor a myslí v duchu, jak má šikovného muže. Ten skutečně dokáže udělat všechno. Nic nepokazí a dovede se postavit ke každé práci. Jemu skutečně všechno pod rukami nejen hraje, ale přímo zpívá...

"Maminko, měla beste bet přes letošni rok s nama. Já bodo moset z jara s Ondró na pole a jak besme to všechno stihle. Jak vobeschnó lóke, tak se mosím dat hned do krtičencu. Jareček bode mět kravsky mliko a brzo mo hopečo suchare, co ste mně na ně dala recept. Takže hladné nebode a Janička se vo Pepika postará."

"Mosi přece chodit do mateřské škole. Vod záři ož pude do prvni třide!"

"Vona be tam bela vod rána do večera. Ale co je to za školko, kdež je tam dopoledne - pak mosim jit pro ňo a zas za dvě hodine jo tam vedo. Mám jenom rozchozené deň. Kdež je doma, tak ož je to má pomocnica. Vo Pepika se postará, Jarečka dokáže take pokolibat a dat mo dudlik."

"Máš svůj rozom. Měla be ses jit za něma podivat..."

Stařenka lehce začíná houpat kolébkou a prozpěvovat tiše píseň:    

            Haji ditě, kolibo tě, až te hosneš - hotečo tě,
            do zahrádke, na kadlátke, až se vzbodiš - dám tě take...

 

PS.: Obrázky namaloval ve svém mládí můj nadaný a pracovitý tatínek

 

 

 

 

Příběhy naší rodiny vzpomínky
Hodnocení:
(4.9 b. / 24 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Libuše Münsterová
Maruško, moc krásné počtení
Marie Ženatová
Moc vám všem děkuji ze srdce za vaše milá slova. Ano, potvrzuji slova paní Daniely Ř. - tento příběh je kapitolou z publikace SRDCE DRAHANSKÉ VRCHOVINY, kterou jsem vydala v roce 1992 vlastním nákladem. První kapitolou je právě "Koloběh roku", který ukazuje běžný poválečný vesnický život od roku 1952. Protože jsem chtěla udržet horácké nářečí, typické pro tuto oblast, tak jsem je vložila do přímé řeči jen některým z ústředních postav, aby se to lépe četlo. Musím přiznat, že jsem čerpala hlavně ze svých vlastních vzpomínek a aby byly co nejlepší, tak jsem si musela mnohé i trochu víc zidealizovat. A protože se i toto nářečí čím dál víc ztrácí, tak jsem v té době našla veliké pochopení na školských odborech v okrese Blansko a Prostějov /kde se tímto nářečím mluví nejvíc/ a ti mi hodně pomohli i s rozšířením této brožované publikace. 10% z celkového prodeje jsem věnovala tělesně a mentálně postiženým dětem a mládeži. Publikaci jsem tehdy prodávala za 20 Kč - určitě jsem na tom nezbohatla materiálně, ale mne osobně to obohatilo o veliké poznání dětí na školách jak těch zdravých - kde jsem mnohde s nimi měla i přátelské besedy. A na druhé straně jsem se dostala do mnoha ústavů pro postižené děti, kde pochopení a soucítění s nimi, obdiv i úcta k jejich rodičům, učitelům a ošetřovatelkám byly pro mne vysokými stupni na žebříčku hodnot. Myslím si, že tato kapitola "Koloběh roku" by se skutečně hodila celá na pokračování do "Příběhů naší rodiny."
Eva Mužíková
Nádherné dojemné vyprávění, četla bych dál a dál.
Daniela Řeřichová
Milá paní Marie, navazuji na příspěvek Zdenky S. Vaše silné příběhy na mne vždy zapůsobí nejen svým mravním poselstvím, ale také osobitou literární formou. I tento příběh vypadá jako kapitola z románu, cítím zde určité dramatické napětí. Moc ráda bych si přečetla další kapitoly... děkuji.
Zuzana Pivcová
Pane Nebuželský, nic ve zlém, vím, že teď hned proti mně někdo vyrazí, že má každý právo psát si (tedy i hodnotit), co a jak chce, ale čím se Vám ten příspěvek tak silně nelíbí, že jste mu dal jeden bod? Nemusel jste mu přece dávat nic, tím spíš, že články v širokém okolí jste neklasifikoval vůbec. Řekněte to tu, prosím, otevřeně, ano? Tak to bude férové.
Jana Jurečková
Já děkuji za krásné povídání a ukázku horáčtiny, která je tak podobná hanáckému nářečí.
Dana Puchalská
Moc krásně jsem si početla. Děkuju.
Rostislav Mraček
Nádherné, úžasné, a ukolébavka dojemná, až mne zamrazilo!
Marcela Pivcová
Maruško, souhlasím s příspěvkem Zuzky a přidávám Vám ještě hvězdičky.
Helena Přibilová
Paní Maruško, děkuji za velmi hezké vzpomínkové vyprávění.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Tento týden končí dne 17. listopadu, tedy v Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva. A to bude také téma vědomostního kvízu tohoto týdne.