Dříve rodina o babičce řekla, že je stará a proto má odpočívat a sedět pod jabloní. Nyní se babičkám říká: neseď doma, buď aktivní, zajímej se o nové technologie. Sedmdesátníci, kteří se neustále něco nového neučí v souvislosti s tím, jak se svět kolem nich mění, jsou považováni za líné podivíny.
„Nedávno mi v plynárnách vnucovali jakousi aplikaci, podle které si mám sám sledovat spotřebu a chtěli mi poslat pin, jehož prostřednictvím mám s nimi komunikovat. S díky jsem odmítl, pinů už mám tolik, že si je píšu na papírek, což se nemá, vím, ale další nechci. Znaven z té debaty jsem si šel koupit něco k jídlu a prodavačka v sámošce mě naháněla k samoobslužné pokladně, že mě to s ní naučí. Nechtěl jsem. Řekl jsem jí, že už jsem na všechny ty vymoženosti starý a že si počkám u pokladny normální s člověkem. A ona na to: Co to říkáte, vy přece nejste starý a jestli se tak cítíte, musíte proti tomu bojovat,“ vypráví pětasedmdesátiletý Eduard. „V poslední době si toho všímám často. Když někdo řekne, že je starý, okolí ho začne přesvědčovat, že není. Jako by na tom být starý bylo něco špatného,“ dodává.
Jednou z nejčastěji používaných vět je: Každý je tak starý jak se cítí. Takže, jak se cítíme?
Před časem proběhl průzkum, kdy podle Čechů a dalších Evropanů začíná stáří. Zapojilo se do něj přes jedenáct tisíc lidí v různých zemích Evropy. Z odpovědí Čechů vznikl závěr, že podle nás začíná stáří v šedesáti osmi letech. Například Poláci se ovšem domnívají, že až v třiasedmdesáti. Naopak Estonci si připadají starší výrazně dříve, ti považují za hranici stáří šedesát dva let. Průzkum si zadala NN životní pojišťovna a její ředitel Michal Korejs ho komentuje těmito slovy: „Kdy si začneme připadat staří, záleží jen na nás. Průměrný Čech ale dnes žije rozhodně déle než jeho předci. Statistiky ukazují, že za posledních třicet let se život v průměru prodloužil ženám o pět a mužům dokonce o šest let.“
Lidé, kteří se průzkumu účastnili, uváděli, že je vidina toho, že budou na světě déle, než bývalo dříve běžné, těší. Dvě třetiny Čechů plánují, že zažijí více hezkých chvil se svými blízkými. Více než sedmdesát procent dotázaných uvedlo, že prodlužující se délka života navíc je důvodem přestat pospíchat a stresovat se. Přes polovina Čechů také uvedla, že s delším věkem souvisí i povinnost myslet na svou finanční budoucnost.
Takže se vlastně ukazuje, že přes současný trend tvářit se, že střední věk trvá do nekonečna, si lidé velmi dobře uvědomují, kdy vstupují do etapy, kdy se jejich život mění. A ti moudřejší si to umí přiznat a přizpůsobí si život tak, aby jim vyhovoval.
„Nebaví mě ta současná móda předstírat věčné mládí. Naopak s oblibou říkám, že na to či ono jsem už stará. A bavím se tím, jak mě mladší lidé vždy usilovně přesvědčují, že nejsem,“ říká jednaosmdesátiletá Jiřina. „Vnukové mi neustále vnucují chytrý mobil. Já ho opravdu nepotřebuji. Není to zbabělost ani lenost, mně prostě vyhovuje můj tlačítkový, protože ho používám výhradně k telefonování. Internet mám, počítač taky, základní věci na něm ovládám, co potřebuju najít, najdu, ale telefon chci mít tlačítkový. Přesto pořád slyším, že mám jít s dobou, že mám být modernější, učit se nové věci. Nechci. Jsem už na to stará. Chci si číst, občas zavolat poslední kamarádce, co mi zbyla, občas se projít, občas si zajet na chatu. Víc k životu nepotřebuju, protože jsem už stará,“ vypráví se smíchem.
Uznávaná gerontoložka Iva Holmerová sice škatulkování podle věku nemá ráda a říká, že by nejlepší bylo, kdyby se vůbec nemusel uvádět, nicméně i ona ví, že předstírat věčné mládí je nesmysl. „Takzvané zdravé dožití je někde kolem šedesáti let. Právě v tom věku se objevují první potíže, jichž pak s věkem přibývá,“ vysvětluje.
Takže se nelze divit, že když někdo v pětašedesáti začne výrazně pociťovat nějaké zdravotní problémy či úbytek sil, může ho naštvat, když od rodiny slyší: prosím tě, pětašedesátka dnes není žádný věk, vždyť jsi mladý.
„Měli bychom se snažit stáří porozumět a ne ho rozřazovat do škatulek podle věku, což se děje. Problematické je i vytváření pojmů aktivní stárnutí či zdravé stárnutí. Někdy je to zaměňování až za jakési nucení do aktivit. Člověk ale přece může i nemusí být aktivní,“ uvedla Iva Holmerová.
Každopádně by slovo stáří nemělo být považováno za něco, co je třeba vymlouvat, zpochybňovat, natož cosi, co je třeba zastírat a tajit. Je směšné říkat sedmdesátileté dámě, která o sobě říká, že se cítí stará: ale ne, vždyť jste mladá, vypadáte na padesát. Je totiž jen na ní jak se cítí. A cítit se starý opravdu není nic špatného, naopak je to obdivuhodná věc – je to totiž důkaz, že dotyčný nežije s hlavou v oblacích.
