Dana (66): Sen o životě na vesnici se po ztrátě manžela stal noční můrou
Ilustrační foto: Pexels

Dana (66): Sen o životě na vesnici se po ztrátě manžela stal noční můrou

4. 10. 2022

Je lepší bydlet v rušném centru města nebo blízko přírody? Tu otázku jsme si s manželem často pokládali. Poznali jsme život na sídlišti, v centru velkého města, v domku v okrajové části, ale nakonec jsme se rozhodli pro bydlení na venkově. Moc jsem toho litovala.

Pocházím z vesnice kousek od Ostravy, manžel žil v dětství v jejím centru v obrovském bytě v historickém domě. Když jsme se vzali, dostali jsme byt na sídlišti. Často jsme pak mluvili o tom, jaké bydlení je lepší, co by nám vyhovovalo. Ale byli jsme rádi, že jsme sami, měli jsme dcerku, na víkendy jsme jezdili k našim, manžel chodíval pomáhat starým rodičům, kteří zůstali v centru. Pak byl jejich byt privatizován, tak jsme ho výhodně koupili a až v něm rodiče dožili, prodali jsme ho. Dcera už byla dospělá, domek mých rodičů zůstal bratrovi, já z něj dostala nějaké peníze. Tak jsme se rozhodli za téměř všechny finance, co jsme měli, postavit dům co nejblíž přírodě a plánovali jsme, že se do něj časem, ideálně na penzi přesuneme.

Stálo nás to hodně peněz, sil, nervů. Nebudu se vracet k potížím s různými neseriózními lidmi a firmami, které nám za dobu stavby přišly do cesty. Podstatné bylo, že jsme sehnali pozemek na kraji příjemné obce kousek od Beskyd a pomalu se stavělo.

Když jsem se nastěhovali, neustále jsem dům zdobila, nakoupovala věci, budovala zahrádku. Časem mi začalo vadit, že kamarádky, se kterými jsem se dříve často vídala, za mnou nejezdily. Ono tam nebylo dobré autobusové spojení, dvě nejsou řidičky, jedna sice řídí, ale zase byla smutná, že zatímco my popíjely víno, ona fungovala jako čekající šofér. Vídaly jsme se čím dál méně. Začaly mi chybět nákupní centra, divadla, kavárny. K tomu manžel těžce onemocněl. Nikdo netušil, že má rakovinu v takovém stádiu, že veškerá péče byla marná. Zemřel po roce a pro mě to byl naprostý šok.

Nepřála bych žádné osamělé ženě zůstat sama v baráku na kraji obce u lesa, pokud na takový styl života není zvyklá. K bolesti ze ztráty muže se přidal strach. Já si prostě neustále namlouvala, že kolem domu někdo chodí. Každá šiška, která udeřila do střechy, ve mně vyvolala hysterický záchvat. Nemohla jsem v noci spát. Bála jsem se po tmě vyjít ven. Nikomu jsem o svých potížích neřekla, bála jsem se, že lidé řeknou, že blázním, že mám psychický problém. Jenže já ho opravdu měla. Myslím, že mi tehdy prostě hráblo. Trávila jsem večery v domě se zataženými žaluziemi, pepřovým sprejem a nožem po ruce. Ráno jsem rychle přeběhla do auta a jela do práce – při stěhování jsem si našla místo pečovatelky v nedalekém domově pro seniory. Jenže jsem byla tak vystresovaná a vyčerpaná nespáním, že jsem ji nezvládala. Měla jsem tam potíže, jednou jsem usnula na noční a neslyšela zvonění z pokoje, no prostě malér. Sama jsem odešla. Dostala jsem léky a nemocenskou. Dcera ze mě byla nešťastná, netušila, jak zle na tom jsem.

Mé potíže se stupňovaly. Dostala jsem zlost na sebe, na celý svět, na manžela, že mě opustil. Vyčítala jsem mu, že zemřel proto, že kouřil, přitom já kouřím taky. Normálně jsem měla v pokoji jeho fotku a nadávala jsem jí. Bylo mi po něm tak strašně moc smutno, až se to nedá popsat.

Byla jsem osamělá. Jednou týdně jsem si autem zajela na nákup do supermarketu. Třeba dva týdny jsem s nikým živým nepromluvila, jen s dcerou po telefonu. V nedaleké obci jsem nikoho neznala a jak se taky seznamovat? Život na vsi není to co kdysi, lidé jsou dnes zalezlí ve svých domech, vždyť tam už ani není hospoda, ani kulturní dům nebo něco takového.

Vím, že kdybych žila ve městě, tak by na mě smutek ze ztráty manžela tak moc nedolehl. Chodila bych mezi lidi, občas bych šla do divadla a tak. Ale já měla kolem sebe jen louku, les a v dálce první domky ze vsi, ve které jsem nikoho neznala.

Rozhodnutí odstěhovat se na penzi na venkov by si měl každý dobře rozmyslet. Vypadá to jako idyla, ale není. Sama ženská zvládne barák těžko. Byly to obrovské náklady, navíc mi po manželovi nezůstaly peníze, protože jsme se ze všeho vydali tou stavbou. Nakonec mi dcera a zeť pomohli dům prodat, já si pořídila garsonku v Ostravě a trochu se pomalu dávám do kupy.

Našla jsem si brigádu, snažím se chodit na procházky, na různé přednášky, plánuju že příští rok pojedu sama k moři.

Po muži je mi pořád smutno, ale když cítím kolem sebe ruch a život, dá se to přežít snáze než na samotě. Takže, pozor na sny o životě v přírodě. Může být krásný, ale když přijdou překážky, ne každý ho zvládne.

 

(Dana, napsáno pro neziskový portál vovyvdovam.cz, celé jméno si pisatelka nepřála zveřejnit)

 

 

 

Můj příběh ovdovění
Autor: Redakce
Hodnocení:
(4.9 b. / 24 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Měchurová
My jsme opačný případ. Celý plodný život jsme prožili na sídlišti, kde jsme měli všechno při ruce. Už 18 důchodových let bydlíme v malém domečku u lesa na konci dědiny. Prožíváme ten nejkrásnější podzim života. Nutí nás to se hýbat, starat se o zahradu a neležet u TV. Je to poznat i na našem zdravotním stavu
Jitka Chodorová
Náš příběh je dlouhý, zkusím ho nějak zkrátit. Vzala jsem si muže z vesnice, musela jsem s tím počítat, ale nechtělo se mi. A protože jsem se kousek od našeho bydliště narodila, tak jsem nakonec souhlasila. Bydlíme zde již spolu 55tý rok. V mládí nám to nepřišlo, všude se doběhlo, nebyl problém.Později jsme si koupili auto, tak se i jezdilo. Mně ale začaly bolet klouby, a bez muže jsem byla neschopná se někam dostat. Před 5-6 roky muž onemocněl a já jsem byla nešťastná .Také se pomalu vytratily autobusové spoje, jsem odkázaná na děti a vnuky, kteří bydlí v blízkosti, ale ne vždy mají čas s námi ject k lékaři, či na nákup. I když se hodně snaží, já jsem nespokojená, denně přemýšlím o tom, že ve městě bychom tyto situace zvládli lépe. Já se starám o muže, i když sama mám dost svých problémů. Krok, který jsem před dávnými lety udělala, byl krok špatný. Obě naše děti zůstaly na vesnici, a dokonce i vnuci cítí vztah k rodné hroudě. Jsem asi výjimka, pro mě je doma tam, kde jsem chodila do škol, kde jsem měla kamarádky i první lásky a hlavně lásku mých rodičů.
Naďa Šarounová
Naprosto ve všem souhlasím. Ve vesnici jsem žila odjakživa, ale po padesátce mi došlo, že není o co stát. A když vám postupně odcházejí klouby a přemýšlíte, jak posekat trávu... Dům je prodaný a bydlím v malém bytě v nevelkém městě. No a šedesát mi bude za půl roku, když Bůh dá. Opravdu je dobré přemýšlet dopředu, bydlení na vsi taková idylka není.
Lenka Kočandrlová
Někdo se může cítit osamoceně i ve městě nebo v nějakém starobinci. Na vsi je jiný život,více se vnímá koloběh přírody. Je tu ticho a klid,určitý řád,třeba s krmením koček. Nemyslela jsem si,že nebudu žít ve městě,kde jsem byla zvyklá 60 let.Ale na chalupu jsem jezdila ráda,cítila se tam vždy jako o svátku nebo o prázdninách a to mi zůstalo.Tak se mi zdá každý den jako neděle,zvláště,když svítí slunce,a to,že si nemám zas tak moc s někým,kromě manžela,povídat,mi nevadí. Jo,dokud je člověk zdravý,tak je to fajn.
Soňa Prachfeldová
Chápu, osamělé ženě, která není až tak moc zvyklá životu na vesnici není lehko. Pokud budete chtít změnit bydlení, nikdo vám v tom nemůže bránit, víte sama nejlépe, co vám je bližší.
Zdenka Jírová
Naprosto s vámi souhlasím. Pocházím z malého městečka na Kolínsku. Narodila jsem se tam, celý život tam jezdím za babičkou, tetou, nakonec jsem po jejich smrti chaloupku zdědila a opravila. Sousedky se mne ptaly, jestli si to dělám přípravu do důchodu. Odpověděla jsem , že v žádném případě. Celý život žiji v okresním městě, kde jsem až do důchodu pracovala a na město jsem zvyklá. mám zde přátele a všechny služby, které bych kdy potřebovala, jsou v místě, včetně zdravotnických zařízení, které právě teď, kdy se mi hlásí potíže s chůzi velmi oceňuji. Jsou tu i dcera s vnučkou a s pravnoučátkem, jsem tu spokojená.
Milan Pepo
Tohle je hodně individuální. Záleží na společenství. Žiji na malé vesnici, kde je hodně osamělých starších lidí. Ale nikdo není sám. Všichni jsme tady strejdové a tety, nebo babičky a dědové. Zajistit nákup ve městě, léky, zaplatit složenky přes internet, popřát k narozeninám... co já vím co ještě. Prostě u nás nikdo nemá pocit osamění.
Hana Řezáčová
Ano, je to jak píše paní Jitka "každý je nějak nastavený", no, a je moc fajn, když se ta "nastavenost" sejde s realitou ... Rodina, známí, kamarádky teď také často řeší otázku kam na důchod - byt, chalupa, zůstat ve velkém domě, město, venkov? Odpověď není jednoduchá ... Nejlépe je na tom, dle mého, kamarádka z nevelkého města - byt v paneláku, potraviny u domu, do centra ani ne 10 minut chůze, tam lékaři, dostatek obchodů, kaváren, místní divadlo a na druhou stranu od domu 10 minut jízdy na kole zahrádka s chatičkou a krásná příroda všude kolem. Navíc je rodačka, takže o známé není nouze. Ideál ... Ala komu to tak vyjde? Paní Daně přeji, aby byla v novém bydlišti spokojená ...
Jitka Caklová
Ano paní Hano, máte recht, záleží na úhlu pohledu, zda s hora, či zdola. Každý člověk je nějak nastavený, pro jednoho je všední život ve městě, s divadly, kiny, restauracemi, vinárnami, kavárnami "u nosu", pro jiného je všední život na vesnici a stačí mu ke spokojenosti práce. Život není jen zábava, on totiž "někdo" musí na té vesnici trvale žít, aby zoral pole, zasel obilí, cukrovku, zasadil brambory, nakrmil slepice, .........., aby ti, co si užívají všední život ve městě, měli co jíst. Ale názor Vám nevyvracím, ani Vám ho neberu, mám svůj.
Hana Rarasch
Milá paní Dano, ano MILÁ, i když jsme se nikdy neviděly! Tak lidský a vypovídající příběh, který naprosto přesně vyjadřuje moje pocity, jsem ještě nečetla. Jsem starší než vy, narodila jsem se v Praze, obojí prarodiče žili na Praze 1 v centru včetně rodin tety a strýčka. Sama jsem vyrůstala v téměř stotisícovém městě. Od dětství jsme léto trávili na chatách (tehdy velmi skromných) . Lesy, potoky, rybník, obrovské louky, prostě nádhera! JENŽE : přišlo září a lesy neposkytovaly kino, divadlo, nákupy, koncerty, parky, natož hudební školu, sportoviště apod. Těšila jsem se vždycky už na domov, Prahu, prostě všední život. A tak je to dodnes. Místo chat máme nový domeček na úplném okraji města v zahrádce s bazénem (jsem vodní živel), bydlíme v menším bytě v centru a na "chaloupku" můžu zajet za 12 minut MHD s kabelkou přes ruku. Naše menší vnoučata to tam milují, ale také se těší na své kroužky, kamarády a ruch města. Každý člověk je nějak nastavený a já si opravdu nebudu hrát na bodrou venkovanku (mám je za kamarádky !, to ano), kterým stačí práce, děti, zahrádka, pes a kočka a někdy i slepice ! Lhát si, je nejhorší zlo páchané na sobě samém.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.