Ovšem, tato krajina je už na hodně vzdáleném břehu, od kterého nás dělí čas. Je s námi však neoddělitelně spojena. Vždyť minulost, ať už je jakékoli, je nedílnou součástí naší osobnosti.
Německý spisovatel přelomu 18. a 19. století Jean Paul o vzpomínkách jednou napsal:
„Vzpomínky jsou jediný ráj, z něhož nemůžeme být vypuzeni.“
Takové vzpomínky jsou vlastně zastavený čas. A já se teď pokusím jít tím časem tak daleko, kam až dohlédnu. Až tam, kde jsem prožíval své mládí.
To probíhalo v Nelahozevsi, v prostorách bývalé Engelhardtovy hospody, poblíž železniční zastávky a přímo proti gotickému kostelíku sv. Ondřeje, v historickém domě č. 12. Dole v přízemí původně barokní, rozlehlé stavby, byla již od počátku 19. století oblíbená hospoda s bytem a v prvním patře tři byty a později i poštovní úřad.
V tomto domě se roku 1841 narodil řeznické rodině Františka a Anny pozdější slavný hudební skladatel Antonín Dvořák. Ze staré venkovské hospody v přízemí Dvořákova domu vybudovala počátkem padesátých let Společnost Antonína Dvořáka Mistrův památník, který byl veřejnosti zpřístupněn v roce 1951.
Nelahozeves, stav domu krátce po druhé světové válce.
Z okna v prvním poschodí se dívá moje matka.
/foto: Wikipedie/
Rekonstrukce celého rozlehlého objektu na Dvořákův památník změnila od základů jeho tvář. Jen byty v patře domu a pošta, kde poštmistroval můj otec, zůstaly beze změn. Existence Dvořákova památníku bohužel znamenala konečnou pro většinu zvířat, která zde s námi po léta žila. Zmizela listonošova koza i obě prasata, zmizela kopa hnoje uprostřed dvorku, ze které statný kohout obhlížel své nevelké hejno slepic. Ze všech zvířat zůstal jen obrovský vlčák paní správcové a naše dvě kočky. Do této malé vzpomínky teď rád vkládám malý úryvek ze své vzpomínkové knihy Návraty:
„Červená věž kostelíka svatého Ondřeje probleskuje větvemi starých lip a do rachotu děčínského rychlíku zní zevnitř prastará píseň "Tisíckrát pozdravujeme Tebe." Otevřeným oknem pokoje slyším křik páva, který na střeše nedalekého lobkovického zámku oplakává svou družku, kterou přejel vlak. A dole z přízemí, z Mistrova památníku, vylétají do modrého nebe melodické tóny Dvořákovy Novosvětské. Kaleidoskop obrazů a rezavých vzpomínek. Mlhavý opar snů na rozostřeném obzoru dětství. Rád vzpomínám. Vzpomínky jsou jak světla ve tmě. Je to čas, který se zastavil.“
Kdyby někdo z ještě žijících nelahozeveských pamětníků poválečné doby navštívil vesnici dnes, asi by ji jen těžko poznával. Velkostatek hned naproti Památníku, i s nelibě páchnoucím prasečníkem, musel později ustoupit velkorysé přestavbě na centrální park s květinami a sochou skladatele a fasáda lobkovického zámku se zaskvěla rekonstruovanými renesančními sgrafity. Pohled na centrum vsi je dnes docela jiný, než byl za našeho mládí. Není to ale špatný pohled. Je jen pro mne trochu neobvyklý.
Budova Památníku dr. Antonína Dvořáka dnes
Vpředu tohoto snímku je hlavní budova, po stranách dvě velké stodoly a na dolním okraji, na té neupravené zelené ploše,
byla naše zeleninová zahrada. Okurky, cibule, česnek, mrkev, celer, brambory, zelí, ředkvičky i rebarbora. Bylo pořád co dělat.
A dole pod zahradou bylo šest chlívků. Pro prasata, kozu, slepice a zeleninu.
*
Závěrem opět citace z mých Návratů:
„Naše mládí měnilo postupně svou tvář a život běžel stále dál a dál, podřízen té věčné zákonitosti času. A my děti jsme stále čekaly, že se to, o čem jsme v mládí snily, jednou třeba naplní. Poutníci bezcílné touhy, kteří ztráceli svůj dětský ráj.“
